Krajové rázy české selské slepice - Díl 1.

Dějiny lidí jsou dějinami slepic.

Zveřejněno v časopise Chovatel 9/2017

Mnoho čtenářů bude jistě zajímat příběh české selské slepice na její dlouhé pouti do našich domovů. Cesta nebyla přímočará. Byla vroubená zajímavými událostmi a legendami. Objevili jsme mnoho nových pramenů z oblasti její historie. V následujících deseti dílech budeme průvodci po jejích stopách v dobách minulých.

 První písemné zmínky o chovu slepic na našem území můžeme najít v nejstarších záznamech. Většinou se informace týkaly různých daní a poddanských povinností. Vrchnost si tehdy nárokovala desátek v podobě vajec a jatečné drůbeže.

 V dnešní době nevíme, jak původní slepice přesně vypadala. Můžeme pouze předpokládat, že se jednalo o ráz blízký stavbou těla a zbarvením kuru bankivskému. Přerod těchto slepic v krajové rázy trval dlouhá staletí. Jejich vývoj byl ukončený kolem roku 1850. Po tomto datu došlo k dovozu moderních plemen z ostatních států Evropy, Asie a Nového světa. Tím byl nastartovaný proces neřízeného „zušlechťování“ našich selských slepic. Pokud se krajové rázy nezačaly chovat čistokrevně, postupně zanikly.

Novodobé dějiny o české slepici jsou poměrně dobře zpracované. Existuje mnoho článků o její historii, užitkovosti a chovatelských zkušenostech. Čím jdeme hlouběji do historie, tím ubývá psaného textu. Ještě 19. století přineslo zajímavé prameny v česky a německy psaných periodicích.  V 18. století jsou již informace minimální. Přesto existují různé legendy a báje o české slepici sahající hluboko do středověku. Již v předešlých článcích jsme se zmínili o dánské královně Dagmar pocházející z přemyslovského rodu a jejím věnu. Součástí měla být původní česká slepice. Také legenda o přidávání vajec českých slepic při stavbě slavného Karlova mostu přes řeku Vltavu zůstane asi navždy zastřena tajemstvím.

Abychom si propojili vzájemné souvislosti o historii chovu slepic, začneme „stavět“ z gruntu. Podíváme se do samých začátků domestikace kura. S trochou nadsázky se dá říci, že dějiny lidí jsou dějinami slepic. V Evropě provází drůbež lidská sídla přes 2 000 let.  Migrující lidské kmeny, vznik starověkých říší a válečné výpravy dobyvatelů věrně doprovázely užitečné slepice. Po dlouhá tisíciletí sloužily svým chovatelům jako zdroj obživy.

Původ hospodářských zvířat se studuje na zemědělských univerzitách, v předmětu obecná zootechnika. Z tohoto selského oboru můžeme čerpat informace o plemenech domácích zvířat, základních taxonech obecné zootechniky. V článku nás bude zajímat historický vývoj zdomácnění kura. Za přímého předka slepic považujeme kura bankivského. Podle dalších výzkumů se připouští druhý předek kur Sonneratův. Oba druhy se nacházely na začátku společné pouti slepic s lidským společenstvím.  

Abychom si udělali o původu plemen slepic jasno, dotkneme se základních směrů šíření kura na našem „starém“ kontinentu. Rozeznáváme dvě základní skupiny. První je středomořská, jinak nazývaná jižní. Často je dle historiků spojována s příchodem migrujících vojsk vojevůdce Alexandra Velikého a s válkou o Persii. Druhá skupina se nazývá severní. Přirozenou geografickou hranici mezi nimi tvoří tok Dunaje a pohoří Alp. Vymezení není samozřejmě pevné. Na pomyslné společné hranici docházelo k jejich prolínání. Tím vznikla další podskupina plemen smíšených. Jižní skupina slepic se do Evropy dostala z kolébky civilizace Mezopotámie. Typická plemena této linie najdeme v Itálii (pradávné livorno, vlaška) a ve Španělsku (minorky, španělky). Jejich společným znakem byla prvotně žlutá kůže, žluté běháky, velké hřebeny, vyšší postoj a bílé ušnice.

 Pro nás důležitější je druhá skupina tzv. středoevropská (severní). Do ní patří naše původní krajové rázy. Do této části Evropy se slepice dostaly společně při stěhování národů z východní Evropy a Asie. Jednalo se nejdříve o kmeny Keltů a Germánů a později Slovanů. Plemena slepic vzniklá v tomto regionu mají společné znaky. Můžeme uvést většinou neklopené středně velké hřebeny, menší laloky a převážně červené ušnice. Důležitým rozlišovacím znakem byl postoj. Uvádí se středně vysoký, až nižší. Do této skupiny patří například česká slepice, durynský vousáč („vousatá forma české slepice“), polská zelenonožka a štýřanka. Ze západoevropské podskupiny můžeme uvést dánské a drentské slepice (spřízněné s češkou starou legendou) a mnoho dalších plemen z Holandska a Frýska. Výčet společných znaků u jednotlivých plemen není vždy ve všech ukazatelích shodný. Například polská zelenonožka má jinou barvu nohou a štýřanka má bílé ušnice a chocholku. Problematikou domestikovaných forem ptáků se v minulosti zabýval Prof. Ing. Dr. Dalibor Povolný DrSc. z VŠZ v Brně. Publikoval také v časopise Chovatel.

Opusťme nyní dějiny lidí a slepic a pojďme se podívat na historické prameny vážící se k problematice krajových rázů naší původní slepice.  Jejich výskyt se dá z geografického hlediska umístit do zemí Českého království. Pro ty čtenáře, kteří ve škole zrovna chyběli, když se v dějepise probíralo Království české, připomeneme, že mapujeme oblast včetně markrabství Moravského a Rakouského Slezska. Je třeba říci, že chov původní selské slepice zasahoval i do zahraničí. Můžeme uvést Německo, dnešní Polsko a Horní Uhry (Slovensko)

Jak jsme se v úvodu zmínili, drůbež chovaná ve střední Evropě měla řadu společných znaků. Jednalo se o bílou barvu kůže, červené ušnice a břidlicovou barvu běháků. Jiná situace panovala u zbarvení opeření. Publikující autoři v 19. století uvádějí, že naše původní selská slepice byla velice variabilní. Důkazem může být první vzorník české slepice zveřejněný v listech Kuří dvůr. Obsahoval 10 hodnotících pozic.  Autor František Suchánek jmenuje v roce 1889 barvu koroptvovitou, kukačkovitou, bělavou, černou a černou s bílými obvěsky (závěsy). S ohledem na původ šumavanky je zajímavé uvedení ještě barvy žluté.

 Na stať o vzorníku navazuje článek, kde se Suchánek zabývá připomínkami jurorů (posuzovatelů) a vystavovatelů. Poukazuje na skutečnost, že tehdejší selské plemeno je v několika pozicích variabilní. Cituje také užitkové vlastnosti české slepice ze starší česky a německy psané literatury. V další části článku poukazuje na primitivnost selské slepice v porovnání s dováženými ušlechtilými plemeny. Pro lepší pochopení stavu krajových rázů odcitujeme k tomuto tématu přímo autora Františka Suchánka: „Pokládáme právě tuto drůbež (českou) za původní, ale zanedbanou, která se ovšem nehonosí oněmi vlastnostmi, jakými se jedině racionálně chovaná drůbež (ušlechtilá) honositi může. Zušlechťme tuto zanedbanou drůbež a budeme pak zajisté míti onu českou slepici, kterou hledáme. Bude - li slepice podle našeho vkusu, nevím.“

Z této citace je zřejmé, že původní selská slepice představovala primitivního kura chovaného extenzivním způsobem. Byla hodně variabilní a také užitkovost dle jeho slov pokulhávala. Navíc se zemský, regionálně ustálený chov postupně měnil v závislosti na přílivu krve ušlechtilých plemen. Běžní chovatelé si na českém venkově modelovali českou slepici dle vlastního úsudku. Jejich motivací byla užitkovost a líbivé zbarvení. V později zveřejněných článcích češka probělovala a strakatěla. Ušnice zesvětlala, změnila se barva běháků. Některé popisy a vyobrazení češky jsou až úsměvné. Jednoduše řečeno, jednalo se o neřízenou lidovou tvořivost. Vrcholem nepochopení správného standardu českých slepic bylo možné vidět na květnové hospodářské výstavě v v roce 1913 v Praze. Severočeští Němci předvedli české slepice připomínající křížence vlašky s minorkou. To byla poslední kapka pro Karla Škodu. Ten rok vyrazil s bryčkou po „zbytcích druhdy slavné slípky.“ 

Abychom byli objektivní, je třeba říci, že o češce publikovali také němečtí chovatelé ve svých listech. A dříve než začal vycházet první český časopis Kuří dvůr. Němečtí chovatelé z bývalých pohraničních oblastí (někdy nazývaných Sudety) měli svoje vidění ideálu české slepice. Nejvýraznější osobností byl učitel, publicista a jejich nadšený chovatel Franz Julius Rasche z Pihel u Pirkšteina (Boru v Čechách). Z publikovaných článků vyplývá, že byl zdatným chovatelským odborníkem. Ještě v roce 1885 prosazoval v německé literatuře češku s červenými ušnicemi. Na rozdíl od některých českých chovatelů se nebránil její postupné proměně. Později prosazovaný standard představoval již českou slepici téměř bílou s bílými, maximálně lehce pročervenalými ušnicemi. Jak správně argumentoval Karel Škoda v článku vydaném v časopisu Svět zvířat (1902), jednalo se o češku, ve zbarvení blízké slepici, tehdy nazývané východofrýžká.

 Nutno dodat, že mezi českými chovateli a německy mluvícími obyvateli, panovala veliká národnostní rivalita. V zemích koruny České (pravopis rakouskouherský) vznikaly spolky ryze české a ryze německé. Podobná situace panovala v chovatelské  literatuře a vydávaných listech. Vedle sebe existovaly dva tábory chovatelů, Češi a Němci. V literatuře se setkáváme také s chovateli židovského původu (mojžíšského vyznání). Na základě těchto informací můžeme říci, že do německého a českého šlechtění české slepice zasáhla vzájemná rivalita. Jednotlivé spolky se proti sobě vymezovaly z nacionálního hlediska. Na základě těchto skutečností není podobnost Raschovo vidění češky a německé „východofrýžské slepice“ náhodné. Němečtí chovatelé založili dokonce svůj klub chovatelů českých slepic (Klub der böhmischer Landhuhnzüchter). V roce 1908 vydali také její aktuální standard. Zahrnoval všechny chované odrůdy selské slepice v sudetské oblasti.

Karel Škoda v již zmiňovaném článku poukazoval na své výzkumy chovu drůbeže v 15. -18. století. Svým bádáním se snažil dokázat, že správná kresba tehdejší češky vycházela z divokého zbarvení. Světlou probělenou barvu nepovažoval za původní. Cituje, že se u nás tehdy chovaly „kaury v barvy koroptvy.“ Což je celkem logické vzhledem ke zbarvení kura bankivského.

A kam budou směřovat další řádky? Dosavadní publikované články o české slepici, od poloviny 19. století po současnost, se věnovaly především jejímu zbarvení a užitkovosti. V další části článku se podíváme na českou slepici z jiného úhlu pohledu. Uvedeme velikost. Tím bychom chtěli připravit podklady pro navazující další díly.  V nich se budeme zabývat původem všech našich plemen povstalých z krajových rázů.

Existuje určitě mnoho otazníků při hodnocení původních selských plemen z hlediska velikosti a plemenného typu. Na základě dosavadních poznatků získaných z odborné literatury, se pokusíme o jejich analýzu a vyhodnocení. Od publikujících autorů víme, že původní krajové rázy selské slepice byly z tohoto hlediska velmi variabilní. Existovaly informace o třech velikostech. Můžeme jmenovat užitkový typ střední až velký, prezentovaný moravskou slepicí a možná také šumavankou. Lehký typ představovala česká zlatá kropenka. Posledním rázem byla malá češka, dnes nazývaná zdrobnělá.  Rozbor začneme od největšího užitkového typu. V příštím článku přineseme informace o moravské slepici.

Dánská slepice, zakoupená klubem pro regeneraci koroptvího rázu. Toto plemeno spojuje s češkou stará legenda.

Zdeněk Baše je v současné době jediným chovatelem češky v barvě koroptví

obrázek 3

Vyobrazení české slepice v Životě zvířat podle představ německy píšícího publicisty učitele Franze Juliuse Rascheho z Pihel (Severní Čechy)

obrázek 4

Plemenné skupiny slepic s vyobrazením české slepice jako zástupce lehkých plemen, z knihy Dr. Ing. Václava Kálala a Ing. Jana Bureše

obrázek 5

Kur bankivský (Gallus gallus) a kur Sonneratův (Gallus Sonneratii) jsou pokládaní za předky domácího kura. Vyobrazení v Drůbežnických listech 1904

obrázek 6

Hlavy kohoutů lehkých plemen slepic, kam patří česká zlatá kropenka, (Kálal, Bureš)

obrázek 7

obrázek 8

obrázek 9

obrázek 10