Krajové rázy české selské slepice - Díl 5.

Putování s bryčkou

Zveřejněno v časopise Chovatel 1/2018

Nadpis napovídá, že naše putování po stopách české slepice začne na kozlíku bryčky tažené koňmi. Takový zdroj dopravy zvolil redaktor a drůbežářský odborník Karel Škoda při vyhledávání posledních zbytků české slepice. Impulsem k tomuto kroku byla květnová hospodářská výstava v roce 1913. Severočeští Němci vystavili v Praze evidentní křížence s minorkou a vlaškou a vydávali je za „české slepice“. Pohár trpělivosti přetekl…

Karel Škoda v článku Česká kropenka zveřejněném v listech Naše drůbež píše: „ A tak jsem se konečně roku 1913 po důkladné přípravě, při níž jsem probádal též naši skrovnou literaturu, odhodlal na místech odlehlých vyhledati zbytky druhdy slavné slépky. Projezdil jsem na bryčce končiny mezi Pelhřimovem, Pacovem, Želivem a Humpolcem a tu konečně jsem, hlavně v Komorovicích a ve Staré Bříšti na okrese Humpoleckém, nalezl to, co jsem hledal. Mimo to obdržel jsem ještě jednu pěknou slípku prostřednictvím pana A. Šmirouse z Českého Šiendorfu, ovšem valně se lšící typem od slípek komornických. Ještě v září r. 1913 nasadil jsem vejce od tohoto nového kmene! Kuřata se vylíhla, byla čilá a měla se k světu, ovšem že zbarvení bylo u každého kusu jiné. Byla to hotová strakatina, avšak vzdor všemu velmi rychle dospívala a o vánocích byla to pěkná a chutná kuřata!“ Tímto pramenem se zapsal Karel Škoda do drůbežářských dějin. Ve většině příruček, knih, odborných článků a vysokoškolských skriptech je část tohoto pramenu citovaná v souvislosti s historií češky.

Dalším krokem Karla Škody k její záchraně bylo vytvoření dvou kmenů. Jejich názvy vycházely z geografického místa původu. Typ první se nazýval českošiendorfský. Představoval češku v barvě koroptví. Druhý kmen se nazýval komorovický. Z něho vznikla česká zlatá kropenka. Tyto rázy vstoupily v platnost na základě usnesení I. ankety o české slepici na pražské výstavě v roce 1924.

Češka se od té doby stala právoplatným plemenem. Zaseté semínko vzklíčilo a přinášelo první úrodu. Tu se snažil Karel Škoda rozšiřovat mezi další ctitele české slepice. Přítrž nastartovanému rozvoji přinesla I. světová válka. Pro samé válečné rekvizice (odvody) nedokázal Karel škoda udržet oba kmeny. V roce 1917 rázy spojil. V podstatě zůstala pouze barva zlatá kropenatá. Koroptví ráz zanikl. Díky dobré plemenářské práci se věhlas češek šířil i po válce. Kuřičky byly velmi rané. V mírnějším pásmu (v Praze a Čáslavi) rekordně snášely již ve věku 119 dní. Pro informaci jsme spočítali, že snáška začala na konci 4 měsíce. Škoda dále uvádí, že v 5 měsících nesly i na chladnější Vysočině.

Nesmíme zapomenout, že češku propagovali také německy mluvící občané Českého království. Jednalo se o Rakušany a etnické Němce. Jejich „představený“ Franz Julius Rasche z Pihel u České Lípy o ní říkal: „ Pro vás, rolníci, hodí se nejlépe česká slepice. Držte se této, chovejte ji řádně a pochodíte dobře. Jakmile máte na dvoře zanedbanou drůbež, bude dlouho trvati, než si opět pořádek zavedete, neboť neodhodlá se tak snadno nikdo, aby všechnu drůbež obětoval.“ V roce 1910 popsal s dalšími německy píšícími autory rázy české slepice chované v Sudetech. Můžeme uvést A. Beecka, W. Kleffnera a B. Düringena.  Kleffner ve svém pojednání mluví o zlatokrčkách (Goldhalsiges Huhn), stříbrokrčkách (Silberhalsiges) a pověstné češce makového zbarvení (Mohnsperber). V roce 1921 uvádí Düringen, že se chovala již pouze ve zbarvení makovém. Připomeneme, že si němečtí chovatelé češek založili v roce 1908 svůj klub (Klub der böhmischer Landhuhnzüchter). Čeští chovatelé ustanovili klub až o padesát let později. Jeho historie se začala psát roku 1958. V roce 2018 oslavíme 110 let od založení německého klubu češek a 60 let od založení klubu českého.

V další části článku se zaměříme na plemenářskou práci. Karel Škoda se snažil u sebraných češek ustálit požadované vlastnosti. Jednotlivé kmeny vykazovaly a dodnes stále vykazují, určitou variabilitu sledovaných vlastností v rámci své populace. Hlavním pomocníkem k vybudování plemene mu byla příbuzenská plemenitba. K tomuto tématu uvádí: „ Regeneraci čili znovuzrození některé rasy zvířectva hospodářského dlužno prováděti vždy právě tak, jako získání nové rasy, to je chovem krevným, máme – li dojíti k cíli. Za žádnou cenu nesmíme obnoviti krev použitím nějaké jiné rasy, neboť bychom budovu již postavenou zbořili do základu. Za celých 11 let nepoužil jsem, po případě neuvedl do mého chovu žádného cizího kohouta ani slepice.“ Škoda dále uváděl, že požadovaný úspěch se dostavil pouze, když se prováděl přísný výběr. Při své plemenářské práci vycházel z díla, nazývajícího se Příbuzenská plemenitba ve světle nového biologického bádání, od Dr. L. Adametze. Ten se držel zásady, že rozumná příbuzenská plemenitba je mnohem lepší než stálý příliv nové krve od jiných plemen. Podporu můžeme najít ve starém latinském citátu, v praxi používaném spíše v právních vědách. Linea recta semper praefertur transversali (Přímá linie, pokrevního příbuzenství, má vždy přednost před linií pobočnou).

Při šlechtění poukazoval Škoda na dva sporné ukazatele ze vzorníku české slepice. Týkaly se barvy ušnic a kolmého ocasu. Na základě rozboru původního krajového rázu rozhodl, že se v dalším šlechtění bude držet ušnic červených. Probělené ušnice byly povolené na přechodnou dobu. Pravdou je, že probělené ušnice se vyskytují jako vada do současnosti. Když jsme prováděli na naší usedlosti před 10 lety individuální kontrolu užitkovosti, byla zajímavá shoda barvy ušnic a užitkovosti. Nejlepší češky dosahující nosnosti přes 200 kusů za rok, měly probělené ušnice. Mohlo se jednat o skryté geny po přílivu vlašek do tehdejší populace v 50. létech minulého století.

Další sporný znak ve vzorníku viděl Karel Škoda v utváření ocasu. Soudci (posuzovatelé) na tehdejších výstavách preferovali tzv. bažantí ocasy, které byly tehdy módní u nových chovaných plemen, především vlašek. K prosazení kolmého ocasu použil Škoda zajímavou argumentaci. Uvádí, že se kolměji nesený ocas vyvinul spontánně a biologicky. Jakékoliv narušení jejího standardu by mohlo mít negativní vliv na její dobrou užitkovost. A to byla slova do pranice…Jeho názor šel tzv. proti proudu. Pod vlivem „slepičí módy“ docházelo k neuvěřitelným příhodám. Karel Škoda k tomu dodává: „Veškeré spisy, ať české neb německé, uvádějí u našich slepic ocas vysoko vzhůru nesený. Nesmí nás tedy sváděti nynější móda bažantích ocasů. Vždyť někde provádějí úpravu ocasu se středověkou torturou, vrážejíce jehly do části ocasní (kostřece), jak se o tom zmiňuje německý již zemřelý chovatel a spisovatel dr. B. Blancke ve spise Winke für die Aussteller von Geflügel. Jsem jist, že zavedení bažantího ocasu při eminentně hospodářské drůbeži bylo by neodpustitelnou chybou, která by se mstila menší produkcí vajec.“ Z této citace je znát, že Škoda byl výborný rétor. Přestože se jedná o krok diskutabilní, díky své autoritě dokázal své názory prosadit. Je třeba připomenout, že některé byly po jeho smrti opuštěné.

V záchraně české selské slepice se angažovali další chovatelé. Můžeme jmenovat například zemského inspektora zemědělského školství a profesora na vyšší hospodářské škole v Táboře PhDr. Františka Sitenského. Jeho životním osudem se stalo veledílo, Hospodářský slovník naučný. Věnoval mu čtvrt století svého života. Přispěvovatelem v heslech „drůbež“ byl Karel Škoda. Za své zásluhy v centrálních chovatelských spolcích, byl Sitenský v roce 1912 zvolený předsedou Zemského spolku pro chov drůbeže a ochranu ptactva v Království českém.

 Další veličinou byl ředitel hospodářské školy v Humpolci Otakar Březina (1865 – 1942). Podílel se na organizaci výstav drůbeže a propagaci české zlaté kropenky. Vedle drůbežnictví se věnoval pěstování lnu a archeologickým vykopávkám na Orlíku. Nesmíme zapomenout na učitele hospodářské školy v Brandýse nad Labem Čeňka Havelku. Od roku 1897 byl zakladatelem a prvním ředitelem této školy. Na Škodu naléhal s výzvou, aby se ujal naší mizející domácí slepice. V jeho snahách ho podporoval.

Další význačnou osobností při formování a záchraně české slepice byl bezesporu Čestmír Sedlák (1890 – 1957). Hospodařil na své rolnické usedlosti v Oseku u Rokycan. S Karlem Škodou ho spojovala láska k české slepici. Dle jeho vzoru vyhledal v okolí bydliště zbytky českých slepic. O dva roky později, v roce 1915, prošel zapadlé vísky v Brdech a v Pošumaví. Na Dobříšsku a Klatovsku se mu podařilo objevit české slepice blízké vytyčenému standardu. Z nich sestavil chovný kmen. Češka se stala jeho osudem a provázela ho po celý život. Díky svému šlechtitelskému a literárnímu talentu měl po smrti Karla Škody lví podíl na její propagaci. Na hospodářské škole v Rokycanech přednášel studentům o chovu hospodářských zvířat, především drůbeže. Zde se v roce 1946seznámil Sedlák se studentem školy Vojtěchem Štichou. Další legendou mezi chovateli českých slepic. Ve stejném roce od něj získal svá první kuřata. Ten celý život choval tuto linii, ve které pokračujeme na naší zemědělské usedlosti. V posledních letech již kvůli stáří češky nechová, ale dones je čestným členem klubu. V roce 1916 oslavil své 90. narozeniny.

Čestmír Sedlák se po smrti Karla Škody stal hlavním lodivodem v chovu české slepice. Za jeho působení došlo k posunu v jejím exteriéru. Upustil od typického rysu české slepice kopírující původní středoevropský typ slepic. Což byl Škodou vehementně prosazovaný kolmý ocas u kohoutů s kruhovitě zahnutými srpy. U slepic se vyznačoval typickým vějířovitým ocasem. Čestmír Sedlák a jeho tehdejší spolupracovníci korigovali nasazení ocasu češek a upravili tělesný rámec. Shodu můžeme najít u dalších příbuzných lehkých plemen například durynského vousáče, východo frýžského racka a částečně brakelky. Tento krok nevznikl za pomoci přílivu krve cizích plemen, ale pouze selekcí v rámci populace. Češka se po tomto zásahu stala kompaktním a dá se říci líbivým plemenem.

Po první světové válce se Sedlák spolupodílel na vyšlechtění češek bílých, černobílých a černých. Ve své době byly oblíbené. Jejich životní pouť byla krátká. Kopíroval osud rázu koroptvího po první světové válce. Přítrž přinesly válečné události II. světové války. Osvobození se dočkala opět pouze česká zlatá kropenka.

Čestmír Sedlák nebyl pouze hospodařícím rolníkem a praktickým chovatelem. Byl průkopníkem moderních metod. V jeho životě mělo velký význam sebevzdělávání. Byl sečtělý. Ve svém oboru byl opravdovým odborníkem. V jeho případě platil citát od učitele národů Jana Amose Kmenského: „S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih pak nebývá učený nikdo ani ve škole.“

Za pomoci odborné literatury sledoval pokrok v oblasti zemědělských věd, především chovu drůbeže. Svoje nabyté znalosti si nenechával pro sebe. Přednášel o problematice chovu slepic široké veřejnosti. Angažoval se v profesním spolku Drůbežnická jednota. Zabýval se také publikační činností. Vydal knihu s názvem Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě. A co v ní o české slepici napsal? Můžeme citovat: „ Jednou z nejdůležitějších podmínek úspěšného užitkového chovu drůbeže jest správná a šťastná volba plemene…Češky jsou velmi otužilé, vhodné proto i do vysokých poloh a nejhorších podmínek, kde se drůbeži věnuje nejméně péče, odolná proti chorobám, nenáročná na ošetření a krmení, velmi shánčlivá a temperamentní, takže využijí nejlépe pastvu a ve volných výbězích najdou si od jara do zimy většinu potravy samy.“ Dílo Čestmíra Sedláka pojednává o většině tehdy chovaných plemen drůbeže. Z textů jasně vyplývá, pro který ráz tlouklo jeho srdíčko. Jednalo se samozřejmě o českou slepici!

Tabulka:

V roce 1913 použil Karel Škoda k vyhledávání posledních zbytků českých slepic bryčku taženou koňmi

Kuřata českých zlatých kropenek jsou v juvenilním peří nápadně páskovaná (světlá kuřata jsou brahmánky)

Člen klubu Vladimír Záhora předvádí 0. 1. českou stříbrnou kropenku

Posuzovatel drůbeže Josef Buršík při hodnocení české slepice bílé

česká zlatá kropenka

česká zlatá kropenka

česká slepice koroptví

Periodikum Naše drůbež, kde publikoval Karel Škoda

Zemský inspektor zemědělského školství prof, PhDr. František Sitenský byl v roce 1912 zvolený předsedou Zemského spolku pro chov drůbeže a ochranu ptactva v Království českém

Téměř sto let stará fotografie českých slepic z chovu Čestmíra Císaře

Kniha vydaná Čestmírem Sedlákem se nazývala Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě

Ředitel hospodářské školy v Humpolci Otakar Březina naléhal v dobách mocnářství na Karla Škodu, aby se ujal mizející naší domácí české slepice. V jeho činnosti ho podporoval. Dobovou fotografii Březiny jsme získali od jeho pravnuka Mgr. Otakara Březiny. Shodou okolností šel ve stopách svého předka a je současným ředitelem stejné školy. Historické souvislosti se po více než sto letech propojily. Jedná se neobyčejně silný příběh.

Text a foto: Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských