Krajové rázy české selské slepice - Díl 7.

Zdrobnělá nebo zakrslá češka?

Zveřejněno v časopise Chovatel 5/2018

Leckterý čtenář zaznamenal, že jsme v článku o moravské slepici zmínili informaci, že počet českých plemen drůbeže mohl být bohatší minimálně o jedno plemeno. Slovo minimálně napovídá, že v našem pátrání jsme narazili ještě na jednu zajímavost. Krátce před smrtí drůbežářského velikána Karla Škody se v periodiku Naše drůbež objevila v adresáři předních chovatelů, dnes bychom řekli VIP chovů, upoutávka na zakrslou českou slepici. Její chovatelkou byla Milada Vinšová se sídlem v Kostelci nad Lesy 475. Několik let nabízela chovatelské veřejnosti odchovy zakrslé češky. Jedná se o dávno zapadlou informaci. Její objev vnáší nové otázky o původu malé formy české slepice. Další bílé místo na pomyslné mapě češky bylo zdokumentováno.

Mezi chovateli zdrobnělých českých slepic je minimální povědomí o jejím původu. Vlastně většina z nich neví, po jaké cestě k nim dokráčela jejich oblíbenkyně. K tomuto tématu si dovolíme odcitovat římského řečníka, spisovatele a filosofa Cicera: „ Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“

Naše pátrání o původu zdrobnělé češky začalo u žijících pamětníků. Jedním z nich byl Ing. Karel Knap. V roce 2017 oslavil 85. narozeniny. Od někdejšího jednatele klubu chovatelů češek a šéfa ÚOK chovatelů drůbeže, jsme se dozvěděli, že její hlavní propagátorkou byla v druhé půlce minulého století, posuzovatelka Božena Spěváčková. Chovala je v Praze. Ve svých vzpomínkách Knap uvádí, že češky přítelkyně Spěváčkové byli velmi temperamentní. Slepičky dokázaly létat 250 metrů vzduchem přes údolí do sousedních zahrad. Nocovaly na větvích stromů. Domů se vracely často až po několika dnech. K zdrobnělým češkám nám Karel Knap v osobním dopise dále píše: „Přední chovatelé a funkcionáři klubu stanovili v roce 1958 exteriér a užitkovost velkých i zakrslých českých slepic…Chovat za těchto podmínek zejména zdrobnělé české slepice zlaté kropenaté nebylo jednoduché a chovatelé se raději věnovali chovu velkých češek. V roce 1968 bylo uznáno 10 plemenných chovů českých zlatých kropenek, ale pouze jeden plemenný chov zdrobnělých. Jeho vlastníkem byl Rudolf Jankovský z Unčína.“ Tyto prvotní informace byly impulsem, abychom na vzpomínky pamětníků navázali dalším bádáním. Rozhodli jsme se zabývat problematikou malé formy češky hlouběji.

Nově získané sdělení o zakrslé češcez období po I. světové válce, vybízelo k analýze o jejím vzniku.  Zabývali jsme se otázkou, zda můžeme češky chovatelky Vinšové, považovat za původní zakrslé plemeno. Z konzultací s předními odborníky na českou slepici Ivanem Pavlem a Pavlem Hrubešem, vyplynula hypotéza, vázající se k původu malé češky. Základní otázka zněla: „ Chováme zdrobnělou nebo zakrslou češku?“ Abychom dokázali na tuto otázku odpovědět, bylo třeba vyhledat v literatuře věrohodné a podložené prameny.

V další části článku si informace o malé české slepici shrneme. Propojíme navzájem údaje z minulosti a současnosti. Podíváme se na termíny, malá, zakrslá a zdrobnělá česká slepice.  Abychom mohli s uvedenými termíny pracovat, je třeba si je nejdříve definovat. V krátkosti si připomeneme rozdíl mezi pojmy zdrobnělá a zakrslá slepice. Existuje ještě třetí termín „malá“. Ten představuje neutrální synonymum (slovo s podobným významem). Odlišnost mezi termínem zakrslý a zdrobnělý není na první pohled veliký. Přesto má z odborného hlediska důležitou vypovídací hodnotu.

Prvotní a původní byl ráz zakrslý. Někteří autoři ve svých pracích uvádějí zajímavou myšlenku o původu „malé slepice“.  Zakrslá forma kura nebyla vyšlechtěná, ale byla přímým potomkem předka našich slepic. Příčinou jejich vzniku byla variabilita kura bankivského. Což bylo celkem možné, protože se jedná o velice tvárný živočišný druh. Jasným argumentem je široká škála plemen a barev slepic.

Malé slepičky se ve světě chovaly od nepaměti. Zakrslíci se u nás chovali pravděpodobně již v 18. a s určitostí v 19. století. Tehdy se dělili pouze na hladkonohé a rousné. Jejich společným znakem byly modrošedé až narůžovělé nohy a červené, maximálně lehce probělené ušnice.

V dobách mocnářství se zakrslým kurům přezdívalo zahradní slepičky. Od roku 1895 byly označovány tzv. pardubickým kroužkem o velikosti číslo tři. Zakrslý ráz neměl zpravidla velkou verzi. Výjimka však potvrzuje pravidlo. Platí také v tomto případě. Týká se mohutné kočinky. Plemeno pochází z Číny, země přezdívané Říše středu. Do Evropy se dostala v roce 1846, po dobytí císařského paláce v Pekingu. Ve vzorníku máme malé i velké kočinky. Malé nejsou zdrobnělé, ale zakrslé. Malá forma není zmenšeninou velké. Z toho vyplývá, že se vyvinuly nezávisle na sobě. Podobenství můžeme najít u naší české slepice. Jak se dozvíme později velká i malá forma češky se vyvinula samostatně.

Počet zakrslých plemen v Evropě v 1. půlce 19, století postupně přibývalo. Vznikala z regionálních krajových rázů. Některá byla dovezená ze světa, především Asie. Z dnes chovaných plemen můžeme jmenovat například bantamku, antverpského vousáče, milférku, sebritku, německé zakrslé, japonku čabo, ohiky a holandskou zakrslou slepici. A co na zakrslé slepice říkají genetici? Společným znakem malých slepic je gen zakrslosti dw. Ten způsobuje sníženou činnost podvěsku mozkového, který je žlázou s vnitřní sekrecí. Nedostatečná produkce růstového hormonu způsobuje zakrslost. Hmotnost u kohoutků se pohybuje okolo 600 gramů, u slepiček dosahuje půl kila. Platí zásada čím menší tím cennější. Společným znakem tohoto jevu jsou zvláštnosti ve stavbě těla. Můžeme uvést poměrně větší hlavu, oči a srdce. Doprovodným jevem jsou delší křídla. Některé znaky můžeme najít také u malých českých slepic. Je zajímavé, že gen zakrslosti se uplatňuje ve šlechtění masných linií drůbeže. Gen dw je recesivní a využívá se v heterozygotní podobě u synů (Dw, dw). Vznikají takzvané komerční produkce dwarfových slepic.

Po definování termínu - zakrslá drůbež - se podívejme na druhou verzi nazývanou zdrobnělá. Ta představuje uměle vyšlechtěnou zmenšeninu velké formy plemene. K jejímu vzniku se použilo buďto zdrobnělé nebo zakrslé formy jiných plemen. Za jejich pomoci se vytvořila zdrobnělá kopie velkého plemene. Tento proces se nastartoval především v Německu. Příkladem může být vlaška. V literatuře se uvádí, že zdrobnělá vlaška byla vystavena již krátce po I. světové válce. Zdrobnělá plemena získala u chovatelů velikou oblibu. Jejich chov se stal módní záležitostí. Pro některé chovatele s malým výběhem byl jejich chov zajímavý i z ekonomického hlediska.

Proces zmenšování velkých rázů nabral na intenzitě především po II. světové válce. Dnes není mnoho plemen slepic bez malé verze. A u kterých plemen známe malou formu? Téměř u všech. A proces není u konce. Z těch známějších můžeme jmenovat například zdrobnělou brahmánku, plymutku, hempšírku, šumavanku, hedvábničku a oravku. Některé zdrobnělé rázy získaly obrovskou oblibu. Například zdrobnělé vyandotky a velsumky se chovají daleko častěji, než velké.  Zdrobnělé verze bývají zpravidla větší než původní zakrslá plemena. Jedná se zhruba o polovinu váhy velké verze.

Zajímavým poznatkem je vizuální rozdíl mezi velkým a zdrobnělým plemenem. Z hlediska typologie, by se mělo jednat o stejné jedince. Rozdíl by měl být pouze ve velikosti. Například z fotografií dvou rázů (malého a velkého) by nemělo být znát, o jakou formu se jedná. Což je samozřejmě teorie. Skutečnost bývá často jiná.

V prvním díle seriálu článků o Krajových rázech českých selských slepic, jsme naše plemena rozdělili do tří typů. Do středně těžkého rázu jsme zařadili moravskou slepicí a šumavankou. Typickým představitelem lehkého typu byla česká slepice. Posledním představitelem byl ráz malý, jinak řečeného zakrslý. Do této kategorie řadíme malou formu české slepice. Tento krajový ráz slepic se tehdy v literatuře uváděl jmény trpaslíci, zákrsky či krslíci. Důkazem nám může být článek z roku 1889 od redaktora listu Kuří dvůr Františka Suchánka. Ten ve svém článku nazvaném Závažná mínění o původu české slepice, staročeštinou uvádí: „ My jsme především do nedávné doby žili v jiných poměrech, nežli kupříkladu sousedé naši v Němcích aneb sousedních zemích. Do nedávna měli jsme u nás krajiny, o které železnice ani nezavadily, a kde proto obyvatelstvo věrně zůstávalo starým zvykům. Bylo by tedy s podivem, aby se v takových krajinách zrovna při drůbeži provedly změny, které jsou aspoň jakousi známkou panujících snah. Můžeme se naopak domnívati, že v krajinách těchto hlavně drůbežnictví jakožto nejvíce zanedbané odvětví hospodářské zůstalo v starých kolejích. Nalézáme – li tam tedy drůbež zakrnělou, nesmíme hned tvrditi, že tato drůbež není původní, pravá, anebo, jak jsme uvykli říkati, čistokrevná. Pokládáme právě tuto drůbež za původní, ale zanedbanou, která se ovšem nehonosí oněmi vlastnostmi, jakými se jedině racionelně chovaná drůbež honositi může.“ 

Tento citát je z hlediska hledání původu malé verze české slepice stěžejní. Jedná se o literární poklad. Díky němu můžeme tvrdit, že se v 19. století krajové rázy malé české slepice opravdu chovaly.  Na základě tohoto argumentu můžeme říci, že současná malá češka má základ v našem původním krajovém rázu. Jeho správný název musel znít česká slepice zakrslá.

 František Suchánek nám zanechal důležité dědictví. Dobře popsal a vyhodnotil poměry našeho zemského chovu před 130 lety. Spolu s Karlem Škodou patřil k předním znalcům problematiky „národního obrození české slepice.“ Nutno říci, že o zakrslé češce mluvili další autoři. Dovolíme si ještě citovat informaci od již zmíněného, německy píšícího autora Rascheho (1889): „ Hlavní příčinou, proč naše česká slepice (Böhmen Hennen) zakrněla, je špatný příplodek a špatný výběr zvířat k chovu určených…“ K tomu malá poznámka. Je překvapující, jak se němečtí krajané z příhraničí k české slepici hlásili (naše česká slepice - Unsere Böhmen Hennen). Díky těmto citacím můžeme říci, že se zakrslý ráz u nás v druhé půlce 19. století choval v česky a německy mluvících oblastech.

Aby nebylo vše jednoduché, zmíníme se ještě o jedné skutečnosti. Na základě našeho badatelského úsilí ve staré literatuře jsme objevili informaci o chovu zakrslé slepice nazývané anglický krslík. Informaci jsme našli v článku autora Karla Lambla. Ten v roce 1860 publikoval v listu Živa, vydávaném Maticí českou při Museu Království českého, zajímavé informace o užitkovosti drůbeže. Porovnával a vyhodnocoval tři plemena. Představitelem těžkého typu byly kočinčínské slepice (kočinky). Lehký ráz prezentovali české slepice. Zde si dovolíme upozornit, že se jedná zatím o nejstarší informaci o češce. Posledním, z našeho hlediska nejzajímavějším plemenem, byl anglický krslík. Plemeno opředené tajemstvím, povstalé v dávných časech. Z testu vyplývá, že jsou krslíci vítězi testu. Měli nejlepší užitkovost vzhledem ke spotřebě krmiva a produkci vajec.

A kdo vlastně byli tajemní angličtí krslíci? Jaký měli vztah k zakrslé české slepici? Jednalo se o malé plemeno slepic s genem zakrslosti, nazývaném písmeny dw. Velikost u nich dosahovala cca 600 gramů. Typem připomínali primitivní sebritku nebo bantamku. Zbarvení zhruba kopírovalo vzhled kura bankivského. K nám se pravděpodobně rozšířili z Anglie. Tam získali své přízvisko. Tehdy se v Evropě mnoho zakrslých plemen nechovalo. Ale obecná zakrslá slepice se prokazatelně vyskytovala. Pro svůj zajímavý vzhled se postupně rozšiřovala. Dá se říci, že za pomoci této oblíbené liliputky se některá plemena začala v 19. století formovat. Na počátku 19. století vznikla například již zmíněná atraktivní sebritka. Na jejím vzniku se podílel šlechtic baronet John Saunders Sebright (1767–1846). Po něm získala své jméno.

O vztahu anglických krslíků k české slepici se zmíníme v dalším díle.

Text a foto: Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice zlatá kropenatá

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice zlatá kropenatá

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice bílá, tento ráz se podařil zachránit díky aktivitě bývalého předsedy klubu Ing. Františka Srpa

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice bílá

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice stříbrná kropenatá

detail hlavy, zdrobnělá (zakrslá) česká slepice tříbarevná (porcelánová), vyšlechtěná Miroslavem Mašatou

detail hlavy, zdrobnělá (zakrslá) česká slepice tříbarevná

Pavel Hrubeš je vzdělavatelem klubu, garantem zdrobnělých (zakrslých) češek, posuzovatelem drůbeže a předseda ÚOK drůbeže

Jan Babtista Lambl (28. rektor ČVUT) a jeho bratr profesor rolnického ústavu Karel Lambl se podíleli v 19. století na rozvoji zemědělství, Karel Lambl (1823-1894) prováděl v létech 1855 – 1859 kontrolu užitkovosti u různých hospodářských zvířat, tabulka porovnává užitkovost české slepice a dalších plemen, zveřejněno v listech Živa, 1860

Japonské trpasličí kury Chabo, Svět zvířat, 1902