Chov české slepice 2 díl

https://www.youtube.com/watch?v=XhtUqJBLqSw&t=45s

Chov české slepice video 1 díl

https://www.youtube.com/watch?v=rTJW_10UkV4

Nabídka plemenných kohoutů České slepice zdrobnělé

Kontakt :  [email protected], tel. 724 760 381

Čís.kr. Od chovatele. Váha

1) 41/13/23. Matějka/Nenutil. 1,22 kg

Sestava přihlášených zvířat svod 2023 pro FCB

seznam_zvirat_FCB.pdf

Obrazový průvodce fenotypem Českých slepic

pruvodce_cs.pdf

Seminář bonitace 2023

Dne 10.9.2023 proběhl seminář posuzovatelů drůbeže k bonitačnímu systému drůbeže. Školen byl 10 pozicový systém bonitace jenž umožní zejména speciálním klubům Českého svazu chovatelů hlubší úroveň plemenářského posouzení. Systém bonitace připravil př. Ivan Pavel a sám ho i dnes s přáteli předal. Akce se uskutečnila na Herynkově statku v Martinicích. Byla výborná nálada a udělalo se spousta práce.

Zápis z jednání výboru klubu

zapis_-_schuze_vyboru_-_zari_2023.pdf

Plemenářská praxe chovatel 8/2023

Plemenarska_praxe_KCHCS _-_ Chovatel_2023.pdf

Pozvánka na výroční členskou schůzi

Český svaz chovatelů 

Maškova 3, Praha 8 - Kobylisy, 182 53

srdečně zve chovatele českých slepic, šumavanek a hosty

 

Program:

1.     Zahájení a řízení VČS – př. Ing. Aleš Bukovský MSc.

2.    Přijímání nových členů - př. Milan Kosík

3.    Předání pamětních medailí-př. Milan Kosík a Ing. Aleš Bukovský MSc.

4.    Zpráva předsedy klubu za rok 2018 – př. Ing. Aleš Bukovský MSc.

5.    Zpráva pokladníka klubu za rok 2018 – př. Ing. Jaromír Dobrovolný

6.    Zpráva kontrolní a revizní komise za rok 2018 – př. Zbyněk Nenutil

7.    Informace o populaci české stříbrné kropenky - př. Martina Matušková

8.    Informace o populaci zdrobnělé české slepice - př. Vladimír Procházka

9.    Informace o populaci šumavanky – př. Jiří Soukup

10. Informace o populaci češky koroptví-př. Zdeněk Baše

11.  Informace o novošlechtění české slepice-př. Emanuel Matějka

12. Informace o historii šlechtění české stříbrné kropenky-př. Vladimír Záhora

13. Informace propagační voliéry-př. Emanuel Matějka, př. Jiří Soukup

14. Informace vzdělavatele klubu– př. Pavel Hrubeš

15. Informace z Plemenné knihy drůbeže-př Mgr. Martin Paclík PhD.

16. Delegace zástupce klubu na schůzi ÚOK drůbeže v roce 2019

17. Daňové přiznání za klub 2018 – podání přes př. Ing. Elišku Stejskalovou

18. Plán práce na rok 2018 - př. Ing. Aleš Bukovský MSc.

19. Diskuse, občerstvení

20.Usnesení výroční členské schůze klubu – předseda návrhové komise

21. Závěr – př. Ing. Aleš Bukovský MSc.

     

Dopravní spojení:

Metrem – trasa C – na stanici „Kobylisy“, odtud pak tramvají č. 14 nebo 25 na

konečnou stanici „Vozovna Kobylisy“. Maškova ulice vede kolem prodejny Penny Market, budova Svazu je na konci ulice vlevo – za Vozovnou Kobylisy.

 

Aleš Bukovský

V Liticích 28. ledna 2019

PF 2019

Krajové rázy české selské slepice - Díl 7.

Zdrobnělá nebo zakrslá češka?

Zveřejněno v časopise Chovatel 5/2018

Leckterý čtenář zaznamenal, že jsme v článku o moravské slepici zmínili informaci, že počet českých plemen drůbeže mohl být bohatší minimálně o jedno plemeno. Slovo minimálně napovídá, že v našem pátrání jsme narazili ještě na jednu zajímavost. Krátce před smrtí drůbežářského velikána Karla Škody se v periodiku Naše drůbež objevila v adresáři předních chovatelů, dnes bychom řekli VIP chovů, upoutávka na zakrslou českou slepici. Její chovatelkou byla Milada Vinšová se sídlem v Kostelci nad Lesy 475. Několik let nabízela chovatelské veřejnosti odchovy zakrslé češky. Jedná se o dávno zapadlou informaci. Její objev vnáší nové otázky o původu malé formy české slepice. Další bílé místo na pomyslné mapě češky bylo zdokumentováno.

Mezi chovateli zdrobnělých českých slepic je minimální povědomí o jejím původu. Vlastně většina z nich neví, po jaké cestě k nim dokráčela jejich oblíbenkyně. K tomuto tématu si dovolíme odcitovat římského řečníka, spisovatele a filosofa Cicera: „ Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“

Naše pátrání o původu zdrobnělé češky začalo u žijících pamětníků. Jedním z nich byl Ing. Karel Knap. V roce 2017 oslavil 85. narozeniny. Od někdejšího jednatele klubu chovatelů češek a šéfa ÚOK chovatelů drůbeže, jsme se dozvěděli, že její hlavní propagátorkou byla v druhé půlce minulého století, posuzovatelka Božena Spěváčková. Chovala je v Praze. Ve svých vzpomínkách Knap uvádí, že češky přítelkyně Spěváčkové byli velmi temperamentní. Slepičky dokázaly létat 250 metrů vzduchem přes údolí do sousedních zahrad. Nocovaly na větvích stromů. Domů se vracely často až po několika dnech. K zdrobnělým češkám nám Karel Knap v osobním dopise dále píše: „Přední chovatelé a funkcionáři klubu stanovili v roce 1958 exteriér a užitkovost velkých i zakrslých českých slepic…Chovat za těchto podmínek zejména zdrobnělé české slepice zlaté kropenaté nebylo jednoduché a chovatelé se raději věnovali chovu velkých češek. V roce 1968 bylo uznáno 10 plemenných chovů českých zlatých kropenek, ale pouze jeden plemenný chov zdrobnělých. Jeho vlastníkem byl Rudolf Jankovský z Unčína.“ Tyto prvotní informace byly impulsem, abychom na vzpomínky pamětníků navázali dalším bádáním. Rozhodli jsme se zabývat problematikou malé formy češky hlouběji.

Nově získané sdělení o zakrslé češcez období po I. světové válce, vybízelo k analýze o jejím vzniku.  Zabývali jsme se otázkou, zda můžeme češky chovatelky Vinšové, považovat za původní zakrslé plemeno. Z konzultací s předními odborníky na českou slepici Ivanem Pavlem a Pavlem Hrubešem, vyplynula hypotéza, vázající se k původu malé češky. Základní otázka zněla: „ Chováme zdrobnělou nebo zakrslou češku?“ Abychom dokázali na tuto otázku odpovědět, bylo třeba vyhledat v literatuře věrohodné a podložené prameny.

V další části článku si informace o malé české slepici shrneme. Propojíme navzájem údaje z minulosti a současnosti. Podíváme se na termíny, malá, zakrslá a zdrobnělá česká slepice.  Abychom mohli s uvedenými termíny pracovat, je třeba si je nejdříve definovat. V krátkosti si připomeneme rozdíl mezi pojmy zdrobnělá a zakrslá slepice. Existuje ještě třetí termín „malá“. Ten představuje neutrální synonymum (slovo s podobným významem). Odlišnost mezi termínem zakrslý a zdrobnělý není na první pohled veliký. Přesto má z odborného hlediska důležitou vypovídací hodnotu.

Prvotní a původní byl ráz zakrslý. Někteří autoři ve svých pracích uvádějí zajímavou myšlenku o původu „malé slepice“.  Zakrslá forma kura nebyla vyšlechtěná, ale byla přímým potomkem předka našich slepic. Příčinou jejich vzniku byla variabilita kura bankivského. Což bylo celkem možné, protože se jedná o velice tvárný živočišný druh. Jasným argumentem je široká škála plemen a barev slepic.

Malé slepičky se ve světě chovaly od nepaměti. Zakrslíci se u nás chovali pravděpodobně již v 18. a s určitostí v 19. století. Tehdy se dělili pouze na hladkonohé a rousné. Jejich společným znakem byly modrošedé až narůžovělé nohy a červené, maximálně lehce probělené ušnice.

V dobách mocnářství se zakrslým kurům přezdívalo zahradní slepičky. Od roku 1895 byly označovány tzv. pardubickým kroužkem o velikosti číslo tři. Zakrslý ráz neměl zpravidla velkou verzi. Výjimka však potvrzuje pravidlo. Platí také v tomto případě. Týká se mohutné kočinky. Plemeno pochází z Číny, země přezdívané Říše středu. Do Evropy se dostala v roce 1846, po dobytí císařského paláce v Pekingu. Ve vzorníku máme malé i velké kočinky. Malé nejsou zdrobnělé, ale zakrslé. Malá forma není zmenšeninou velké. Z toho vyplývá, že se vyvinuly nezávisle na sobě. Podobenství můžeme najít u naší české slepice. Jak se dozvíme později velká i malá forma češky se vyvinula samostatně.

Počet zakrslých plemen v Evropě v 1. půlce 19, století postupně přibývalo. Vznikala z regionálních krajových rázů. Některá byla dovezená ze světa, především Asie. Z dnes chovaných plemen můžeme jmenovat například bantamku, antverpského vousáče, milférku, sebritku, německé zakrslé, japonku čabo, ohiky a holandskou zakrslou slepici. A co na zakrslé slepice říkají genetici? Společným znakem malých slepic je gen zakrslosti dw. Ten způsobuje sníženou činnost podvěsku mozkového, který je žlázou s vnitřní sekrecí. Nedostatečná produkce růstového hormonu způsobuje zakrslost. Hmotnost u kohoutků se pohybuje okolo 600 gramů, u slepiček dosahuje půl kila. Platí zásada čím menší tím cennější. Společným znakem tohoto jevu jsou zvláštnosti ve stavbě těla. Můžeme uvést poměrně větší hlavu, oči a srdce. Doprovodným jevem jsou delší křídla. Některé znaky můžeme najít také u malých českých slepic. Je zajímavé, že gen zakrslosti se uplatňuje ve šlechtění masných linií drůbeže. Gen dw je recesivní a využívá se v heterozygotní podobě u synů (Dw, dw). Vznikají takzvané komerční produkce dwarfových slepic.

Po definování termínu - zakrslá drůbež - se podívejme na druhou verzi nazývanou zdrobnělá. Ta představuje uměle vyšlechtěnou zmenšeninu velké formy plemene. K jejímu vzniku se použilo buďto zdrobnělé nebo zakrslé formy jiných plemen. Za jejich pomoci se vytvořila zdrobnělá kopie velkého plemene. Tento proces se nastartoval především v Německu. Příkladem může být vlaška. V literatuře se uvádí, že zdrobnělá vlaška byla vystavena již krátce po I. světové válce. Zdrobnělá plemena získala u chovatelů velikou oblibu. Jejich chov se stal módní záležitostí. Pro některé chovatele s malým výběhem byl jejich chov zajímavý i z ekonomického hlediska.

Proces zmenšování velkých rázů nabral na intenzitě především po II. světové válce. Dnes není mnoho plemen slepic bez malé verze. A u kterých plemen známe malou formu? Téměř u všech. A proces není u konce. Z těch známějších můžeme jmenovat například zdrobnělou brahmánku, plymutku, hempšírku, šumavanku, hedvábničku a oravku. Některé zdrobnělé rázy získaly obrovskou oblibu. Například zdrobnělé vyandotky a velsumky se chovají daleko častěji, než velké.  Zdrobnělé verze bývají zpravidla větší než původní zakrslá plemena. Jedná se zhruba o polovinu váhy velké verze.

Zajímavým poznatkem je vizuální rozdíl mezi velkým a zdrobnělým plemenem. Z hlediska typologie, by se mělo jednat o stejné jedince. Rozdíl by měl být pouze ve velikosti. Například z fotografií dvou rázů (malého a velkého) by nemělo být znát, o jakou formu se jedná. Což je samozřejmě teorie. Skutečnost bývá často jiná.

V prvním díle seriálu článků o Krajových rázech českých selských slepic, jsme naše plemena rozdělili do tří typů. Do středně těžkého rázu jsme zařadili moravskou slepicí a šumavankou. Typickým představitelem lehkého typu byla česká slepice. Posledním představitelem byl ráz malý, jinak řečeného zakrslý. Do této kategorie řadíme malou formu české slepice. Tento krajový ráz slepic se tehdy v literatuře uváděl jmény trpaslíci, zákrsky či krslíci. Důkazem nám může být článek z roku 1889 od redaktora listu Kuří dvůr Františka Suchánka. Ten ve svém článku nazvaném Závažná mínění o původu české slepice, staročeštinou uvádí: „ My jsme především do nedávné doby žili v jiných poměrech, nežli kupříkladu sousedé naši v Němcích aneb sousedních zemích. Do nedávna měli jsme u nás krajiny, o které železnice ani nezavadily, a kde proto obyvatelstvo věrně zůstávalo starým zvykům. Bylo by tedy s podivem, aby se v takových krajinách zrovna při drůbeži provedly změny, které jsou aspoň jakousi známkou panujících snah. Můžeme se naopak domnívati, že v krajinách těchto hlavně drůbežnictví jakožto nejvíce zanedbané odvětví hospodářské zůstalo v starých kolejích. Nalézáme – li tam tedy drůbež zakrnělou, nesmíme hned tvrditi, že tato drůbež není původní, pravá, anebo, jak jsme uvykli říkati, čistokrevná. Pokládáme právě tuto drůbež za původní, ale zanedbanou, která se ovšem nehonosí oněmi vlastnostmi, jakými se jedině racionelně chovaná drůbež honositi může.“ 

Tento citát je z hlediska hledání původu malé verze české slepice stěžejní. Jedná se o literární poklad. Díky němu můžeme tvrdit, že se v 19. století krajové rázy malé české slepice opravdu chovaly.  Na základě tohoto argumentu můžeme říci, že současná malá češka má základ v našem původním krajovém rázu. Jeho správný název musel znít česká slepice zakrslá.

 František Suchánek nám zanechal důležité dědictví. Dobře popsal a vyhodnotil poměry našeho zemského chovu před 130 lety. Spolu s Karlem Škodou patřil k předním znalcům problematiky „národního obrození české slepice.“ Nutno říci, že o zakrslé češce mluvili další autoři. Dovolíme si ještě citovat informaci od již zmíněného, německy píšícího autora Rascheho (1889): „ Hlavní příčinou, proč naše česká slepice (Böhmen Hennen) zakrněla, je špatný příplodek a špatný výběr zvířat k chovu určených…“ K tomu malá poznámka. Je překvapující, jak se němečtí krajané z příhraničí k české slepici hlásili (naše česká slepice - Unsere Böhmen Hennen). Díky těmto citacím můžeme říci, že se zakrslý ráz u nás v druhé půlce 19. století choval v česky a německy mluvících oblastech.

Aby nebylo vše jednoduché, zmíníme se ještě o jedné skutečnosti. Na základě našeho badatelského úsilí ve staré literatuře jsme objevili informaci o chovu zakrslé slepice nazývané anglický krslík. Informaci jsme našli v článku autora Karla Lambla. Ten v roce 1860 publikoval v listu Živa, vydávaném Maticí českou při Museu Království českého, zajímavé informace o užitkovosti drůbeže. Porovnával a vyhodnocoval tři plemena. Představitelem těžkého typu byly kočinčínské slepice (kočinky). Lehký ráz prezentovali české slepice. Zde si dovolíme upozornit, že se jedná zatím o nejstarší informaci o češce. Posledním, z našeho hlediska nejzajímavějším plemenem, byl anglický krslík. Plemeno opředené tajemstvím, povstalé v dávných časech. Z testu vyplývá, že jsou krslíci vítězi testu. Měli nejlepší užitkovost vzhledem ke spotřebě krmiva a produkci vajec.

A kdo vlastně byli tajemní angličtí krslíci? Jaký měli vztah k zakrslé české slepici? Jednalo se o malé plemeno slepic s genem zakrslosti, nazývaném písmeny dw. Velikost u nich dosahovala cca 600 gramů. Typem připomínali primitivní sebritku nebo bantamku. Zbarvení zhruba kopírovalo vzhled kura bankivského. K nám se pravděpodobně rozšířili z Anglie. Tam získali své přízvisko. Tehdy se v Evropě mnoho zakrslých plemen nechovalo. Ale obecná zakrslá slepice se prokazatelně vyskytovala. Pro svůj zajímavý vzhled se postupně rozšiřovala. Dá se říci, že za pomoci této oblíbené liliputky se některá plemena začala v 19. století formovat. Na počátku 19. století vznikla například již zmíněná atraktivní sebritka. Na jejím vzniku se podílel šlechtic baronet John Saunders Sebright (1767–1846). Po něm získala své jméno.

O vztahu anglických krslíků k české slepici se zmíníme v dalším díle.

Text a foto: Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice zlatá kropenatá

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice zlatá kropenatá

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice bílá, tento ráz se podařil zachránit díky aktivitě bývalého předsedy klubu Ing. Františka Srpa

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice bílá

zdrobnělá (zakrslá) česká slepice stříbrná kropenatá

detail hlavy, zdrobnělá (zakrslá) česká slepice tříbarevná (porcelánová), vyšlechtěná Miroslavem Mašatou

detail hlavy, zdrobnělá (zakrslá) česká slepice tříbarevná

Pavel Hrubeš je vzdělavatelem klubu, garantem zdrobnělých (zakrslých) češek, posuzovatelem drůbeže a předseda ÚOK drůbeže

Jan Babtista Lambl (28. rektor ČVUT) a jeho bratr profesor rolnického ústavu Karel Lambl se podíleli v 19. století na rozvoji zemědělství, Karel Lambl (1823-1894) prováděl v létech 1855 – 1859 kontrolu užitkovosti u různých hospodářských zvířat, tabulka porovnává užitkovost české slepice a dalších plemen, zveřejněno v listech Živa, 1860

Japonské trpasličí kury Chabo, Svět zvířat, 1902

Krajové rázy české selské slepice - Díl 6.

Kdo přivedl češku do 21. století?

Zveřejněno v časopise Chovatel 4/2018

Tento díl o krajových rázech slepic zasvětíme především chovatelům češek a jejich klubu. Bez nich by se česká slepice nedochovala do dnešních dnů. Z generace na generaci, z otce na syna, se předávaly zkušenosti o jejich chovu. Do originálního exteriéru a užitkových vlastností byl „zapsaný „ um našich předků. V níže uvedených řádcích zakončíme povídání o velké češce. V dalších dvou dílech se budeme věnovat její zakrslé verzi.

Již od 19. století můžeme v chovatelské literatuře najít životní osudy chovatelů a českých slepic. Dozvídáme se v nich o drobných radostech a starostech našich předchůdců. A můžeme říci, že jich bylo opravdu hodně. V některých příspěvcích se přehrával zkrácený příběh téměř celého života chovatele a jeho věrné živitelky české zlaté kropenky. Takovým způsobem se krůček po krůčku budovaly vazby mezi chovatelem a jeho svěřenci. Mnoho literárních pramenů vážících se k tomuto tématu můžeme najít v knihovně Antonína Švehly v pražských Královských Vinohradech. Jedná se o opravdovou studnici zemědělských věd.

 Velká češka byla pro výše uvedené vlastnosti zařazená mezi genové zdroje České republiky. Naši občané, se prostřednictvím svých zákonodárců v minulosti rozhodli, že jim záleží na jejím osudu. Díky přijatému zákonu existuje vize, že bychom měli českou slepici na její dlouhé cestě podporovat a zachovat pro další generace.  Připomeneme, že oficielním plemenem se stala v roce 1927. V následujících řádcích se zamyslíme, jakým způsobem se naplňuje naše společné úsilí na záchranu odkazu předků. K tomu nám dopomohl citát od geniálního fyzika a myslitele Alberta Einsteina: „Každý má dvě možnosti. Jsme buď naplněni láskou…, anebo strachem.“

Chovatelé českých slepic, prostřednictvím svého klubu a ČSCH, sledují současné mezinárodní globální výzvy o zachování genové rozmanitosti. Můžeme jmenovat Národní program konzervace a využívání genetických zdrojů, Nagojský a Cartagenský protokol věnující se biologické rozmanitosti. Pro pochopení vzájemných souvislostí je zajisté také důležitý Globální strategický plán pro živočišné genetické zdroje FAO-OSN, přijatý ve švýcarském Interlakenu a mnoho dalších kolektivních lidských úmluv věnujících se tomuto tématu.

U nás v Čechách existuje program na ochranu genových zdrojů již 20 let. V hodnocení uplynulé práce se mluví o úspěšně trvajících programech genetických zdrojů. Rádi bychom připomněli, že na tomto úspěchu se podíleli také chovatelé češek a jejich klub. To oni táhnou pomyslnou káru zemského chovu skrz tři století.

Zmínku o českých slepicích můžeme najít v tiskové zprávě číslo 76 ze dne 26. února 2015 od Ing. Elišky Stejskalové. Nazývala se „Společně“ a byla zveřejněná na stránkách ČSCH. V ní se mluví, že byl před třemi lety zahájený projekt revitalizace plemene česká slepice, barevného rázu zlatá kropenatá. V článku se dále uvádí: „Toto původní české plemeno drůbeže lehkého typu, dochované do současnosti díky nadšení drobných chovatelů, je součástí našeho národního chovatelského bohatství.“ Z této části tiskové zprávy je důležitá informace, že se zahájil projekt revitalizace. Bylo rozhodnuto, že populace češek musí být vedena způsobem, aby se postupně nezužovala široká paleta genů. Přestože jsme nebyli účastníky jednání (klub), s tímto tvrzením souhlasíme. Máme však na věc svůj úhel pohledu.

Z našeho hlediska je z citace důležitá ještě poslední věta. Ano, češku do současnosti dovedli na dlouhé a strastiplné cestě drobní chovatelé. Ti ji provedli oběma světovými válkami a každodenně se o ni starali a udržovali ji při životě. Její chovatelé musí mít důležité slovo v jejím dalším chovu! Dovolíme si tvrdit, že bez nich by češka již dávno vyhynula.  Hodí se citovat Jana Amose Komenského: „Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá. Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami!“

Klub si za dobu téměř 60 let existence vyprofiloval svoji filosofii, strategii a cíle v chovu české slepice. Pro jeho členy je důležitá spolková a výstavní činnost, provozovaná v přátelské a srdečné atmosféře. Místem setkávání chovatelů a ostatních spřízněných duší se stává areál ČSCH v Týništi nad Orlicí. Každoročně se v něm v říjnu konají přehlídky české slepice s expozicí šumavanek. Nezbytnou součástí plemenářské práce v chovu češek je pravidelná rotace plemeníků a nově vytvořených linií. Důležitá je spolupráce s posuzovateli působících na přehlídce. Společně s nimi se organizují diskusní fóra u tzv. kulatého stolu. V tomto „tavícím kotli“ vznikají další impulsy pro zemský chov české slepice a klubovou činnost.

 Hlavním motivačním faktorem pro chovatele českých slepic byl po desetiletí její exteriér a ojedinělá, atraktivní kresba. Mezi chovateli je češka oblíbená také z důvodu jejího původu. Jedná se o naše plemeno s opravdu dlouhou a bohatou historií.  Česká slepice pomáhala přežít všechny strasti života našich předků. Mnoha a mnoha generacím poskytovala zdroj obživy. Oblíbená byla pro svoji samostatnost, shánčlivost a adaptabilitu na domácí prostředí.

 Česká slepice dnes patří především mezi okrasná plemena. Užitkové vlastnosti, zvláště v posledních letech, ustupují do pozadí. Přesto je současná snáška srovnatelná s ostatními podobnými plemeny lehkého užitkového typu. Šlechtění se dnes zaměřuje především na udržení exteriérových a některých etologických vlastností. Provádět kontrolu užitkovosti za cílem zvýšení snášky není v silách současných chovatelů.

A kdo českou slepici choval v minulosti a kdo ji chová dnes? Již téměř sto let udržují českou slepici při životě drobnochovatelé. V posledních desetiletích se na udržení české slepice podílí také její klub. Ten byl založený počátkem roku 1958. Nazýval se Klub chovatelů českých zlatých kropenek. Prvním předsedou se stal Václav Zajíc z Podbořan. Hlavním cílem nově založeného spolku byla plemenářská práce. Již v roce 1961 bylo uznáno 8 plemenných chovů za pomoci tehdejší ÚOK drůbeže. V roce 1964 jejich počet stoupl na 19. V roce 1963 byl uznaný také chov zdrobnělých českých zlatých kropenek. Jejím držitelem se stal Rudolf Jankovský z Unčína.

V minulých dílech jsme se zmínili, že klub českých slepic byl prvně založený již v roce 1908. Jednalo se o období, kdy jsme byli ještě součástí Rakousko – Uherského mocnářství. Na vzniku klubu se podíleli němečtí chovatelé z českého pohraničí. Spolek se nazýval Klub der böhmischer Landhuhnzüchter. Přestože šlechtění české slepice bylo v tomto klubu poněkud odlišné, než prosazoval Karel Škoda, je třeba připomenout, že se pravděpodobně jednalo o nejstarší klub drůbeže vzniklý v Českém království. Musíme však uvést, že o pomyslné „první místo“ se chovatelé češek dělí ještě s Klubem chovatelů plymutek. Uvádí se, že jejich klub vznikl také roku 1908 na popud jejich prvního předsedy Františka Rozhoně. Nesl název Sdružení pěstitelů plymutek krahujcových.

V dávné minulosti se česká slepice chovala především pro své užitkové vlastnosti. Nejintenzivnější chov zažila v 50. a 60. létech minulého století. Tehdy byla česká slepice zařazená mezi hospodářská plemena. Hlavním důvodem byl její český původ. Produkční a chovná hejna v zemědělských družstvech a státních statcích byla mnohdy velmi početná. Někdy se chovalo i několik tisíc jedinců. Hlavním cílem těchto chovů byla samozřejmě snáška. Tehdejší podniky měly po II. světové válce přísné hospodářské úkoly vycházející nejdříve z tzv. dvouletek, později pětiletých plánů. Češka však nebyla nikdy přebornicí na užitkovost. Její přednosti se projevovaly spíše v extenzivních chovech. Ve velkovýrobě nemohla česká slepice konkurovat výkonnějším plemenům a její využití postupně zaniklo. Jelikož u těchto chovů nebyla řádně prováděna selekce na kresbu, geny z těchto populací se mezi drobnochovatele dostávaly minimálně. Zhoršení exteriéru české slepice v těchto chovech, měla na svědomí také plemenářská práce. Češka byla zpočátku zušlechťována výkonnějšími plemeny. Nejčastěji se uvádí vlaška.  To byl další důvod, proč nebyli plemeníci z těchto chovů zařazováni mezi drobné chovatele. Pro populaci české slepice a její genovou variabilitu byly velkochovy slepou uličkou.

Také v posledních létech jsme svědky snahy o chov české slepice mimo drobné chovatele. Jedná se o různé instituce, většinou státní (výzkumné ústavy, univerzity, testovací stanice atd.), které češku v určitém časovém intervalu chovají z důvodů různých vědeckých úkolů, grantů, diplomových a disertačních prací. Na tyto aktivity jsou často vyčleněné velké finanční prostředky. Což nerozporujeme, pouze konstatujeme. Vkrádá se jiná otázka. Kde berou tyto instituce násadová vejce, kuřata nebo dospělé jedince české slepice? Odpověď je jednoduchá. Chovný materiál pro tyto potřeby poskytuje v drtivé většině Klub chovatelů českých slepic. Chceme zdůraznit, že především jeho členové táhnou pomyslnou káru současné populace české slepice a po desetiletí trpělivě poskytují svůj genetický materiál pro účely vědy.

Chovatelů české slepice pozvolna ubývá. Vlivů je několik. Můžeme jmenovat stáří členů, ekonomiku výstavnictví, sousedské vztahy, obecní vyhlášky o chovu zvířat a nepřející byrokracie a legislativa. Vše jde ruku v ruce, s celosvětovou globalizací společnosti. Přestože není věkový průměr členů klubu zrovna optimistický, daří se nám přijímat každý rok několik nových zájemců. A je třeba říci, že se mezi nimi objevují také mladé tváře. K propagaci češek na výstavách využíváme v poslední době velké formátové tabule s doprovodným textem a fotogalerií a propagační voliéry. Ty jsme pořídili díky sponzorským darům svých členů a příspěvku od ČSCH.

Nejenom chovatelská obec, ale samotná česká slepice se potýká s problémy. U současné populace se v posledních letech zabýváme příbuzenskou plemenitbou. Abychom češce pomohli, přišli jsme v klubu s několika pozitivními návrhy. Změnili jsme způsob rotování kohoutů. Ty se přidělují, až po posouzení na speciální výstavě. Dále jsme přišli s programem na uchování genové rozmanitosti. Za pomoci klubového vzdělavatele a předsedy ÚOK drůbeže Pavla Hrubeše a předsedy sboru posuzovatelů Ivana Pavla, jsme zavedli liniovou plemenitbu. Jsme také vděční za profesionální pomoc od pracovníků MTD Ústrašice a pracovníků ČSCH. Odborníci z těchto organizací mají opravdový zájem pomoci české slepici a jejím chovatelům.

V další části článku uvedeme, jaká byla podpora české slepice a jejích chovatelů v 19. století. V dobách Rakousko Uherského mocnářství neměla zpočátku naše česká selská slepice na růžích ustláno. Jak už jsme se v předešlých článcích zmínili, po roce 1850 nám tehdy masivně rozšířená češka mizela tzv. mezi prsty. Mnozí přední drůbežářští odborníci vypracovali programy na její záchranu.Aby mohli realizovat svoje nády, potřebovali získat finanční prostředky.  Ukázkou tehdejšího stavu nám může být aktivita již zmiňovaného německého učitele a propagátora českých slepic ze severočeského příhraničí Franze Juliuse Rascheho. Na rozdíl od Karla Škody si připravil jinou strategii pro záchranu české slepice. Ve svém článku Hospodářským a drůbežnickým spolkům (publikovaném v Kuřím dvoře v září 1889) s dovětkem, nejprve dbej domácího, potom též si važ cizího, uvedl: „Proč opičiti se po cizí módě, když máme dobré plemenivo doma? Naše selská slepice tj., kteréž máme z velkého vývozu vajec a z výroby laciné tržní drůbeže děkovati. Ona jest tedy pro nás pokladem, kterého si musíme vážiti. Ale z toho plyne též, že nesmíme podlehnouti módě, neboť bychom se pak příjmů svých záhy zbavili. Hlavní snahou naší budiž, abychom v dědinách co nejrychleji rozšířili českou drůbež stejné barvy…

Držte se zásady: V každé obci drůbež pouze stejné barvy. Tím způsobem vychováte totiž zároveň drůbež výstavní čili sportovní, kteráž bude v cizině hojně hledána a dobře placena. Na zdar naší české slepici!“

Rasche v  80. a 90. létech 19. století žádal o finanční podporu různé profesní spolky a úřady. A jak tehdy pochodil? V článku se dále uvádí: „Nenašel jsem též v povolaných kruzích hmotné podpory, ačkoliv jsem k tomu ukázal, že jsou prostředky mé nedostatečné, abych mohl s výsledkem pracovati. Obrátil jsem se k ústřednímu spolku německých rolníků, ale neobdržel jsem ničeho, neboť nemá spolek tento pro chov drůbeže prostředků. Po té podal jsem žádost zemědělské radě pro království České, ale také bez výsledku. Konečně obrátil jsem se přímo k c. k. ministerstvu orby. Také marně. Obdržel jsem pochvalná uznání a vyznamenání, ale neobdržel jsem krejcaru podpory.“

 Koncem 19. století se císař František Josef I., ale také sousední německý císař Vilém, rozhodli pomoci chovu drůbeže. V tomto odvětví našli společnou řeč. Dokázali sestoupit z pomyslného „Olympu“ a vydali se mezi tehdejší drůbežářskou obec. Chovatelské výstavy a spolkový život podpořili „zlatými“ a osobně darovali poděkovací ceny. Jejich aktivita měla samozřejmě národohospodářský podtext. Výsledkem jejich donátorských (podporovatelských) aktivit byl velký rozvoj chovu drůbeže.

Také tehdejší naše ministerstvo orby podporovalo chov drůbeže. Pomoc souvisela se skutečností, že jsme byli součástí státu s přístupem k moři. Vystavovatelům se poskytoval například grit. Několik metrických centů drcených ústřičných lastur z jadranských přístavů putovalo na podporu nejedné chovatelské výstavy. Tehdejší představení dále subvencovali drůbežářskou osvětu, vydávání chovatelských listů a ostatní odborné literatury.  Vybudovali hospodářské školy, vzorové drůbežárny a výzkumné ústavy, které chovatelům doopravdy pomáhaly. Díky dobré atmosféře v tehdejším mocnářství se podařilo drůbežářským odborníkům, pod vedením Karla Škody, zachránit v roce 1913 naší českou zlatou kropenku. 

Co říci o češce závěrem? Chov české slepice ve velkochovech a státních institucích byl téměř vždy slepou uličkou. Zvířata a tím i geny z těchto chovů zanikly. Proto si myslíme, že osud české slepice zůstává na bedrech stávajících drobných chovatelů, i se všemi problémy stávající doby. Musíme si jejich práce vážit a ctít jejich požadavky! Češka zachovaná pro další generace kryokonzervací ex situ (uchování genetického materiálu zmrazením mimo stanoviště)je dle našeho názoru pouhou utopií. Češka může přežít pouze in situ (na místě) tedy na českém dvorku u spokojených chovatelů…

Text a foto: Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

Výbor a revizní komise Klubu chovatelů českých slepic 2003 - 2018

Výbor a revizní komise KCHČS	2003-2008	2008-2013 (stav k 26. 3. 2011)	2013-2018
Předseda	Ing. František Srp	Ing. František Srp	Ing. Aleš Bukovský, MSc.
Jednatel	Miroslav Harčarík	Ing. Aleš Bukovský	Milan Kosík
Místopředseda	-	-	Ing. František Srp
Pokladník	Ing. Jaromír Dobrovolný	Ing. Jaromír Dobrovolný	Ing. Jaromír Dobrovolný
Člen výboru	Ing. Karel Knap	Zdeněk Baše	Zdeněk Baše
Člen výboru	Stanislav Vojta	Jaroslav Charvát	Emanuel Matějka
Člen výboru	-	Petr Lang	Romana Soukupová
Předseda revizní komise	Ing. Miloslav Pirkl	Ing. Miloslav Pirkl	Zbyněk Nenutil
Člen revizní komise	Ing. Vladimír Janás	Ing. Vladimír Janás	Ing. Miloslav Pirkl
Člen revizní komise	Miroslav Mašata	Milan Kosík	Jiří Soukup
Vzdělavatel klubu	Ing. Iveta Findová, Ph.D.	Milan Kosík	Pavel Hrubeš

 

Císař František Josef I. (1830 – 1916) podporoval rozvoj chovu drůbeže v Českém království, svoji pozornost věnoval především Moravě

Členové klubu mají velkou oporu v tajemnici ÚOK (Ing. Eliška Stejskalová)

Česká slepice z chovu Čestmíra Sedláka, před rokem 1940

Pradávný způsob chovu drůbeže se uchoval v Egreši, východní část Československa v roce 1925

Hodnocení speciální výstavy v areálu ČSCH v Týništi nad Orlicí je týmovou prací

Vojtěch Šticha, (1926- 2017), byl zakladatelem klubu češek v roce 1958, svůj chov založil v roce 1946 z odchovaných kuřat od Čestmíra Sedláka,  po mnoho desetiletí byl legendou klubu.

Opravdovou legendou v chovu slepic byl Stanislav Vojta (1930 – 2013), jeden z mála chovatelů, který se zabýval individuální kontrolou užitkovosti

Pár českých stříbrných kropenek, na šlechtění zmenšené verze se v 70. létech podílel člen klubu Vladimír Záhora

Lyské výstaviště hostilo speciální výstavu českých slepic

Publikováno v časopise Chovatel 2/2018

Letošní přehlídku českých slepic s expozicí šumavanek zavál osud do Lysé nad Labem. Tradiční hostitelskou organizaci ČSCH v Týništi nad Orlicí jsme museli vyměnit, z důvodu vyšší moci, za ochranná křídla celostátní výstavy. Popravdě řečeno se jednalo o náhradní řešení. Díky této změně jsme mohli porovnat výhody a nevýhody pořádání speciální výstavy v jiném prostředí.

A jaké byly přednosti této změny? Pozitivem pořádání klubové přehlídky při Celostátní výstavě Chovatel na výstavišti v Lysé nad Labem (17. – 19. 11. 2017), byla lepší propagace českých plemen. Návštěvnost této vrcholné akce byla oproti tradiční speciálce, vysoká. Díky tomu se česká slepice dostala do povědomí většího počtu lidí.

Osvětu zajišťovala nová propagační voliéra osazená velkými a zdrobnělými češkami. Nacházela se napravo od vstupu do haly hostící drůbež. Byla obklopená dalšími voliérami českých hus, českých hus chocholatých a českých krůt. Voliéra s češkami byla při zemi ozdobená smrkovým chvojím. Nejednalo se pouze o dekoraci. Zeleň zajišťovala vystavené drůbeži lepší soukromí a pocit bezpečí. Propagační expozice byla doplněná velko formátovou tabulí s informacemi ze současného dění a historie. Nechyběly na ní ilustrační barevné fotografie vybraných kresebných rázů velkých a zdrobnělých českých slepic. V interiéru voliéry se nacházel hřad, krmítko, napáječka a proutěná kukaň. Komfort prostorné voliéry si spokojené češky užívaly v různých barevných rázech.

A jaké byly nevýhody pořádání speciální přehlídky při celostátní výstavě? Hlavním argumentem byl nedostatek času na plemenářskou práci a spolkovou činnost. Díky tomu se klubisté na členské schůzi dohodli, že v příštím roce využijí opět služeb chovatelů z Týniště nad Orlicí. Tam je daleko více času na výměnu zkušeností chovatelů se stejným zájmem. O podstatě spolkové činnosti uvedu tři citáty, které napoví čtenářům více než má další slova. Německý hudební skladatel Ludwig Van Beethoven (1770 – 1827) k tomuto tématu řekl: „Opravdové přátelství může vyrůstat jen ze spojení podobných povah.“ Na tento citát navazuje úvaha od řeckého filozofa Démokrita (460 – 370 př. n. l.): „Stejné myšlenky vytváří přátelství.“ A polemiku uzavírá názor od filmového herce, dramatika, scénáristy a myslitele Jana Wericha (1905 – 1980): „ Přátelství je součást lidského štěstí.“ Díky pravdivosti těchto myšlenek se sejdou ctitelé a spřízněné duše české slepice příští rok opět v Týništi.

Na výstavu bylo přihlášeno 51 českých zlatých kropenek. Několik jedinců nebylo z důvodu nemoci dodáno. Jednalo se o chovatele z Moravy, kde se v chovech drůbeže letos rozšířila agresivní forma Markovy choroby. České slepice stříbrné kropenaté přihlásili 4 chovatelé. Na výstavě měly rezervované 14 děr. Opět několik jedinců ze stejných důvodů chybělo. Oba rázy posoudil „klubový posuzovatel“ Jaroslav Kalaš z Lípy.

Kolekce zlatých češek byla vyrovnaná. I přes přísné posouzení se jednalo o důstojnou přehlídku bez hrubých vad. U majitelů genových zdrojů je znát, že jejich zvířata byla již předem „přebraná“ a zhodnocená vedoucím sboru posuzovatelů Ivanem Pavlem.

U rázu stříbrného kropenatého byla situace složitější. Podobně jako u zdrobnělých češek, letošní rok nepatřil mezi úspěšné. Důvodem mohla být absence několika zvířat od klubové garantky tohoto rázu Martiny Matuškové ze Silůvek u Brna .

V letošním roce nebyla vystavená češka koroptví. Aby kresba nezanikla, bude úkolem členů klubu a klubových posuzovatelů sehnat v nejbližších měsících kohouta, vhodného plemene, na regeneraci tohoto rázu. Umístěný bude v chovu garanta tohoto rázu Zdeňka Bašeho. V úvahu připadá durynský vousáč, dánská či drentská slepice. Příležitost pro nákup bude na již zmíněné evropské výstavě v Dánsku. Na výstavě chyběl také ráz bílý.

V expozici zdrobnělé a zakrslé drůbeže jsme měli také několik želízek v ohni. První byly vystavené zdrobnělé české slepice bílé. Dva kluboví chovatelé vystavili 7 jedinců. Na ně navazovaly zdrobnělé české zlaté kropenky. Přihlášeno bylo rovných 20 kusů. Bílý ráz posuzoval opět „klubový hodnotitel“ Miloslav Jarkovský z Potštejna. Ráz zlatý kropenatý soudcoval Pavel Dvořák ml. z Měšic.

U bílého rázu byla vystavená populace sice vyrovnaná, ale z hlediska exteriéru podprůměrná. Ráz není ještě ustálený a kvalita je každý rok jiná. Jde ve vlnách.

Lépe hodnocený byl ráz zlatý kropenatý. Dobře oceněná zvířata a hodnocení VD, měl vzdělavatel klubu Pavel Hrubeš z Týnce nad Labem a jejich dlouholetý chovatel Ing. Karel Tomeš. Oproti předešlým létům bylo zdrobnělých češek vystaveno méně. Největší vadou jako celku, byla nevýrazná, tmavá a rozpepřená kresba. Předností byl typ. V letošním roce chyběl ráz stříbrný kropenatý.

Součástí speciální výstavy českých slepic bývají vystavené také velké a malé šumavanky. Jedná se o chovatele, kteří jsou členy ještě z doby, kdy klub zastřešoval češky i šumavanky. V posledních létech dokonce přibyli noví členové chovající toto plemeno.

34 velkých šumavanek přihlásili členové i nečlenové klubu. Opět několik zvířat nebylo na výstavu dodáno. Nejlepší zvířata předvedla Jana Kramárová ze Sušice, Ladislav Hejhal z Milevska a Jaroslav Zajíček z Litoměřic. Posouzení zajistil již zmíněný Miloslav Jarkovský.

Podstatně slabší zastoupení měly zdrobnělé šumavanky. Bylo jich o polovinu méně než velkých. Nejlepší zvířata předvedla Jana Kramárová a Emanuel Matějka. Zvířata bodoval opět Miloslav Jarkovský.

Poháry na speciální výstavě získali 4 chovatelé, někteří dokonce několika násobně. Jednalo se o novou členku klubu a novou majitelku genového zdroje Ing. Soňu Tichou z Jindřichova u Krnova. Odnesla si 3 poháry a čestnou cenu za kohouta české zlaté kropenky. Dalším oceněným byl jednatel klubu Milan Kosík z Moravských Budějovic, který získal shodně 3 poháry a čestnou cenu na slepici české zlaté kropenky. Pohár a čestnou cenu opět na českou zlatou kropenku získal pokladník klubu Ing. Jaromír Dobrovolný z Rudíkova. Poslední pohár na zdrobnělou šumavanku  obdržel člen výboru Emanuel Matějka z Prahy.

Čestnou cenu také získal předseda klubu Ing. Aleš Bukovský z Litic - na českou zlatou kropenku, člen výboru Zdeněk Baše z Bědovic - na českou zlatou kropenku a Ing. Karel Tomeš z České Třebové - na zdrobnělou českou zlatou kropenku.

Závěrem bych chtěl vyzvednout pěknou expozici vodní drůbeže umístěnou u vchodu. Působila přirozeně. Na okrasných kachničkách a černých labutích bylo znát, že si svoje „království“ užívaly.  Menší, ale podobné expozice bylo možné obdivovat ve vestibulu hlavního vstupu.

Pro vytvoření takového zkrášlení výstavy je třeba mít fantazii. A je dobře, že takoví lidé mezi námi chovateli jsou. K tomuto tématu uvedu trefný citát od již zmíněného Jana Wericha: „Lidé s fantazií nejsou nebezpeční. Nebezpeční jsou jenom ti, kterým fantazie chybí, takoví, co jdou jako kůň s klapkami na očích, kteří si neumějí představit, že může být ještě něco jiného, než oni myslí, že by mělo být.“

Text a foto: Ing. Aleš Bukovský

Hlava kohouta české slepice zlaté kropenaté

Hlava slepice ­

Propagační voliéra s expozicí rázů českých slepic a velko formátová tabule

Romantická „krajina“ s černou labutí byla příjemným překvapením

První pohled po vstupu do pavilónu hostící výstavu drůbeže

Posuzovatel drůbeže a chovatel českých slepic Vladimír Eisenreich z Vidic na Chodsku presentuje vítězného kohouta speciální výstavy

Klubový posuzovatel Miloslav Jarkovský z Potštejna posuzuje 0. 1. zdrobnělou šumavanku

Předseda ÚOK drůbeže a klubový poradce chovu Pavel Hrubeš s 0. 1. českou zlatou kropenkou

Předseda sboru posuzovatelů Ivan Pavel (vpravo) vyhodnocuje posouzení CV v Lysé nad Labem 2017

Dekorace se selskou tématikou u hlavního vstupu lyského výstaviště s upoutávkou na výstavu Náš chov pořádanou v lednu 2018

Krajové rázy české selské slepice - Díl 5.

Putování s bryčkou

Zveřejněno v časopise Chovatel 1/2018

Nadpis napovídá, že naše putování po stopách české slepice začne na kozlíku bryčky tažené koňmi. Takový zdroj dopravy zvolil redaktor a drůbežářský odborník Karel Škoda při vyhledávání posledních zbytků české slepice. Impulsem k tomuto kroku byla květnová hospodářská výstava v roce 1913. Severočeští Němci vystavili v Praze evidentní křížence s minorkou a vlaškou a vydávali je za „české slepice“. Pohár trpělivosti přetekl…

Karel Škoda v článku Česká kropenka zveřejněném v listech Naše drůbež píše: „ A tak jsem se konečně roku 1913 po důkladné přípravě, při níž jsem probádal též naši skrovnou literaturu, odhodlal na místech odlehlých vyhledati zbytky druhdy slavné slépky. Projezdil jsem na bryčce končiny mezi Pelhřimovem, Pacovem, Želivem a Humpolcem a tu konečně jsem, hlavně v Komorovicích a ve Staré Bříšti na okrese Humpoleckém, nalezl to, co jsem hledal. Mimo to obdržel jsem ještě jednu pěknou slípku prostřednictvím pana A. Šmirouse z Českého Šiendorfu, ovšem valně se lšící typem od slípek komornických. Ještě v září r. 1913 nasadil jsem vejce od tohoto nového kmene! Kuřata se vylíhla, byla čilá a měla se k světu, ovšem že zbarvení bylo u každého kusu jiné. Byla to hotová strakatina, avšak vzdor všemu velmi rychle dospívala a o vánocích byla to pěkná a chutná kuřata!“ Tímto pramenem se zapsal Karel Škoda do drůbežářských dějin. Ve většině příruček, knih, odborných článků a vysokoškolských skriptech je část tohoto pramenu citovaná v souvislosti s historií češky.

Dalším krokem Karla Škody k její záchraně bylo vytvoření dvou kmenů. Jejich názvy vycházely z geografického místa původu. Typ první se nazýval českošiendorfský. Představoval češku v barvě koroptví. Druhý kmen se nazýval komorovický. Z něho vznikla česká zlatá kropenka. Tyto rázy vstoupily v platnost na základě usnesení I. ankety o české slepici na pražské výstavě v roce 1924.

Češka se od té doby stala právoplatným plemenem. Zaseté semínko vzklíčilo a přinášelo první úrodu. Tu se snažil Karel Škoda rozšiřovat mezi další ctitele české slepice. Přítrž nastartovanému rozvoji přinesla I. světová válka. Pro samé válečné rekvizice (odvody) nedokázal Karel škoda udržet oba kmeny. V roce 1917 rázy spojil. V podstatě zůstala pouze barva zlatá kropenatá. Koroptví ráz zanikl. Díky dobré plemenářské práci se věhlas češek šířil i po válce. Kuřičky byly velmi rané. V mírnějším pásmu (v Praze a Čáslavi) rekordně snášely již ve věku 119 dní. Pro informaci jsme spočítali, že snáška začala na konci 4 měsíce. Škoda dále uvádí, že v 5 měsících nesly i na chladnější Vysočině.

Nesmíme zapomenout, že češku propagovali také německy mluvící občané Českého království. Jednalo se o Rakušany a etnické Němce. Jejich „představený“ Franz Julius Rasche z Pihel u České Lípy o ní říkal: „ Pro vás, rolníci, hodí se nejlépe česká slepice. Držte se této, chovejte ji řádně a pochodíte dobře. Jakmile máte na dvoře zanedbanou drůbež, bude dlouho trvati, než si opět pořádek zavedete, neboť neodhodlá se tak snadno nikdo, aby všechnu drůbež obětoval.“ V roce 1910 popsal s dalšími německy píšícími autory rázy české slepice chované v Sudetech. Můžeme uvést A. Beecka, W. Kleffnera a B. Düringena.  Kleffner ve svém pojednání mluví o zlatokrčkách (Goldhalsiges Huhn), stříbrokrčkách (Silberhalsiges) a pověstné češce makového zbarvení (Mohnsperber). V roce 1921 uvádí Düringen, že se chovala již pouze ve zbarvení makovém. Připomeneme, že si němečtí chovatelé češek založili v roce 1908 svůj klub (Klub der böhmischer Landhuhnzüchter). Čeští chovatelé ustanovili klub až o padesát let později. Jeho historie se začala psát roku 1958. V roce 2018 oslavíme 110 let od založení německého klubu češek a 60 let od založení klubu českého.

V další části článku se zaměříme na plemenářskou práci. Karel Škoda se snažil u sebraných češek ustálit požadované vlastnosti. Jednotlivé kmeny vykazovaly a dodnes stále vykazují, určitou variabilitu sledovaných vlastností v rámci své populace. Hlavním pomocníkem k vybudování plemene mu byla příbuzenská plemenitba. K tomuto tématu uvádí: „ Regeneraci čili znovuzrození některé rasy zvířectva hospodářského dlužno prováděti vždy právě tak, jako získání nové rasy, to je chovem krevným, máme – li dojíti k cíli. Za žádnou cenu nesmíme obnoviti krev použitím nějaké jiné rasy, neboť bychom budovu již postavenou zbořili do základu. Za celých 11 let nepoužil jsem, po případě neuvedl do mého chovu žádného cizího kohouta ani slepice.“ Škoda dále uváděl, že požadovaný úspěch se dostavil pouze, když se prováděl přísný výběr. Při své plemenářské práci vycházel z díla, nazývajícího se Příbuzenská plemenitba ve světle nového biologického bádání, od Dr. L. Adametze. Ten se držel zásady, že rozumná příbuzenská plemenitba je mnohem lepší než stálý příliv nové krve od jiných plemen. Podporu můžeme najít ve starém latinském citátu, v praxi používaném spíše v právních vědách. Linea recta semper praefertur transversali (Přímá linie, pokrevního příbuzenství, má vždy přednost před linií pobočnou).

Při šlechtění poukazoval Škoda na dva sporné ukazatele ze vzorníku české slepice. Týkaly se barvy ušnic a kolmého ocasu. Na základě rozboru původního krajového rázu rozhodl, že se v dalším šlechtění bude držet ušnic červených. Probělené ušnice byly povolené na přechodnou dobu. Pravdou je, že probělené ušnice se vyskytují jako vada do současnosti. Když jsme prováděli na naší usedlosti před 10 lety individuální kontrolu užitkovosti, byla zajímavá shoda barvy ušnic a užitkovosti. Nejlepší češky dosahující nosnosti přes 200 kusů za rok, měly probělené ušnice. Mohlo se jednat o skryté geny po přílivu vlašek do tehdejší populace v 50. létech minulého století.

Další sporný znak ve vzorníku viděl Karel Škoda v utváření ocasu. Soudci (posuzovatelé) na tehdejších výstavách preferovali tzv. bažantí ocasy, které byly tehdy módní u nových chovaných plemen, především vlašek. K prosazení kolmého ocasu použil Škoda zajímavou argumentaci. Uvádí, že se kolměji nesený ocas vyvinul spontánně a biologicky. Jakékoliv narušení jejího standardu by mohlo mít negativní vliv na její dobrou užitkovost. A to byla slova do pranice…Jeho názor šel tzv. proti proudu. Pod vlivem „slepičí módy“ docházelo k neuvěřitelným příhodám. Karel Škoda k tomu dodává: „Veškeré spisy, ať české neb německé, uvádějí u našich slepic ocas vysoko vzhůru nesený. Nesmí nás tedy sváděti nynější móda bažantích ocasů. Vždyť někde provádějí úpravu ocasu se středověkou torturou, vrážejíce jehly do části ocasní (kostřece), jak se o tom zmiňuje německý již zemřelý chovatel a spisovatel dr. B. Blancke ve spise Winke für die Aussteller von Geflügel. Jsem jist, že zavedení bažantího ocasu při eminentně hospodářské drůbeži bylo by neodpustitelnou chybou, která by se mstila menší produkcí vajec.“ Z této citace je znát, že Škoda byl výborný rétor. Přestože se jedná o krok diskutabilní, díky své autoritě dokázal své názory prosadit. Je třeba připomenout, že některé byly po jeho smrti opuštěné.

V záchraně české selské slepice se angažovali další chovatelé. Můžeme jmenovat například zemského inspektora zemědělského školství a profesora na vyšší hospodářské škole v Táboře PhDr. Františka Sitenského. Jeho životním osudem se stalo veledílo, Hospodářský slovník naučný. Věnoval mu čtvrt století svého života. Přispěvovatelem v heslech „drůbež“ byl Karel Škoda. Za své zásluhy v centrálních chovatelských spolcích, byl Sitenský v roce 1912 zvolený předsedou Zemského spolku pro chov drůbeže a ochranu ptactva v Království českém.

 Další veličinou byl ředitel hospodářské školy v Humpolci Otakar Březina (1865 – 1942). Podílel se na organizaci výstav drůbeže a propagaci české zlaté kropenky. Vedle drůbežnictví se věnoval pěstování lnu a archeologickým vykopávkám na Orlíku. Nesmíme zapomenout na učitele hospodářské školy v Brandýse nad Labem Čeňka Havelku. Od roku 1897 byl zakladatelem a prvním ředitelem této školy. Na Škodu naléhal s výzvou, aby se ujal naší mizející domácí slepice. V jeho snahách ho podporoval.

Další význačnou osobností při formování a záchraně české slepice byl bezesporu Čestmír Sedlák (1890 – 1957). Hospodařil na své rolnické usedlosti v Oseku u Rokycan. S Karlem Škodou ho spojovala láska k české slepici. Dle jeho vzoru vyhledal v okolí bydliště zbytky českých slepic. O dva roky později, v roce 1915, prošel zapadlé vísky v Brdech a v Pošumaví. Na Dobříšsku a Klatovsku se mu podařilo objevit české slepice blízké vytyčenému standardu. Z nich sestavil chovný kmen. Češka se stala jeho osudem a provázela ho po celý život. Díky svému šlechtitelskému a literárnímu talentu měl po smrti Karla Škody lví podíl na její propagaci. Na hospodářské škole v Rokycanech přednášel studentům o chovu hospodářských zvířat, především drůbeže. Zde se v roce 1946seznámil Sedlák se studentem školy Vojtěchem Štichou. Další legendou mezi chovateli českých slepic. Ve stejném roce od něj získal svá první kuřata. Ten celý život choval tuto linii, ve které pokračujeme na naší zemědělské usedlosti. V posledních letech již kvůli stáří češky nechová, ale dones je čestným členem klubu. V roce 1916 oslavil své 90. narozeniny.

Čestmír Sedlák se po smrti Karla Škody stal hlavním lodivodem v chovu české slepice. Za jeho působení došlo k posunu v jejím exteriéru. Upustil od typického rysu české slepice kopírující původní středoevropský typ slepic. Což byl Škodou vehementně prosazovaný kolmý ocas u kohoutů s kruhovitě zahnutými srpy. U slepic se vyznačoval typickým vějířovitým ocasem. Čestmír Sedlák a jeho tehdejší spolupracovníci korigovali nasazení ocasu češek a upravili tělesný rámec. Shodu můžeme najít u dalších příbuzných lehkých plemen například durynského vousáče, východo frýžského racka a částečně brakelky. Tento krok nevznikl za pomoci přílivu krve cizích plemen, ale pouze selekcí v rámci populace. Češka se po tomto zásahu stala kompaktním a dá se říci líbivým plemenem.

Po první světové válce se Sedlák spolupodílel na vyšlechtění češek bílých, černobílých a černých. Ve své době byly oblíbené. Jejich životní pouť byla krátká. Kopíroval osud rázu koroptvího po první světové válce. Přítrž přinesly válečné události II. světové války. Osvobození se dočkala opět pouze česká zlatá kropenka.

Čestmír Sedlák nebyl pouze hospodařícím rolníkem a praktickým chovatelem. Byl průkopníkem moderních metod. V jeho životě mělo velký význam sebevzdělávání. Byl sečtělý. Ve svém oboru byl opravdovým odborníkem. V jeho případě platil citát od učitele národů Jana Amose Kmenského: „S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih pak nebývá učený nikdo ani ve škole.“

Za pomoci odborné literatury sledoval pokrok v oblasti zemědělských věd, především chovu drůbeže. Svoje nabyté znalosti si nenechával pro sebe. Přednášel o problematice chovu slepic široké veřejnosti. Angažoval se v profesním spolku Drůbežnická jednota. Zabýval se také publikační činností. Vydal knihu s názvem Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě. A co v ní o české slepici napsal? Můžeme citovat: „ Jednou z nejdůležitějších podmínek úspěšného užitkového chovu drůbeže jest správná a šťastná volba plemene…Češky jsou velmi otužilé, vhodné proto i do vysokých poloh a nejhorších podmínek, kde se drůbeži věnuje nejméně péče, odolná proti chorobám, nenáročná na ošetření a krmení, velmi shánčlivá a temperamentní, takže využijí nejlépe pastvu a ve volných výbězích najdou si od jara do zimy většinu potravy samy.“ Dílo Čestmíra Sedláka pojednává o většině tehdy chovaných plemen drůbeže. Z textů jasně vyplývá, pro který ráz tlouklo jeho srdíčko. Jednalo se samozřejmě o českou slepici!

Tabulka:

Předsedové Klubu chovatelů českých slepicKlub byl založený v roce 1958	Doba ve funkci, Poznámka
1.       Václav Zajíc z Podbořan	Od roku 1958
2.       Ing. Ladislav Bureš z Bučiny u Vysokého Mýta	1968 (dle článku)
3.       Ing. Josef Trnka z Obory, okr. Jičín
4.       Josef Ježek z Křenůvek, okres Kroměříž
5.       Ing. Miloslav Pirkl z Ústí nad Labem	1989-2003
6.       Ing. František Srp ze Zaječova	2003-2013
7.       Ing. Aleš Bukovský z Litic u Plzně	2013-2018

 

V roce 1913 použil Karel Škoda k vyhledávání posledních zbytků českých slepic bryčku taženou koňmi

Kuřata českých zlatých kropenek jsou v juvenilním peří nápadně páskovaná (světlá kuřata jsou brahmánky)

Člen klubu Vladimír Záhora předvádí 0. 1. českou stříbrnou kropenku

Posuzovatel drůbeže Josef Buršík při hodnocení české slepice bílé

česká zlatá kropenka

česká zlatá kropenka

česká slepice koroptví

Periodikum Naše drůbež, kde publikoval Karel Škoda

Zemský inspektor zemědělského školství prof, PhDr. František Sitenský byl v roce 1912 zvolený předsedou Zemského spolku pro chov drůbeže a ochranu ptactva v Království českém

Téměř sto let stará fotografie českých slepic z chovu Čestmíra Císaře

Kniha vydaná Čestmírem Sedlákem se nazývala Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě

Ředitel hospodářské školy v Humpolci Otakar Březina naléhal v dobách mocnářství na Karla Škodu, aby se ujal mizející naší domácí české slepice. V jeho činnosti ho podporoval. Dobovou fotografii Březiny jsme získali od jeho pravnuka Mgr. Otakara Březiny. Shodou okolností šel ve stopách svého předka a je současným ředitelem stejné školy. Historické souvislosti se po více než sto letech propojily. Jedná se neobyčejně silný příběh.

Text a foto: Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Krajové rázy české selské slepice - Díl 4.

Stoletá historie české zlaté kropenky

Zveřejněno v časopise Chovatel 12/2017

V další části pojednání o krajových rázech české selské slepice se zmíníme o prostředním, lehkém užitkovém typu. Jeho představitelem byla česká zlatá kropenka. O češce jsme popsali již mnoho listů papíru. Abychom se neopakovali, zaměříme se v tomto díle především na nově objevené prameny. Z nich uvedeme dobové citace a doprovodíme je následnými komentáři.

 Před rokem 1850 se na selských dvorech chovala krajová slepice podle starých zvyklostí. Slepice žily polodivokým způsobem. Úspěch dalšího pokolení leželo na bedrech ostražitých a spolehlivých kvočen. Většinu potravy, si musela drůbež v okolí lidských sídel, sama vyhledat.  Slepice hřadovaly v rozličných budovách zemědělské usedlosti. Často přespávaly v síni chalupy, na schodišti vedoucím na půdu nebo do patra.

Péče o drůbež byla tehdy minimální.  Hospodář (podle tehdejších zvyklostí spíše hospodyně) přilepšoval slepicím pouze v nejhorších obdobích roku. Opeřené osazenstvo se přikrmovalo především v zimě. Nejčastěji se ke krmení používala zadina. Přestože se jednalo o odpadní obilí, vzniklé při mlácení snopů cepy a následném prosívání, hospodyně s ním šetřila.  

V dávné minulosti byla známá také výměna kohoutů od chovatelů, pyšnících se lepší užitkovostí. Tím docházelo k přílivu cizí krve a opravdu mírnému zlepšování užitkových vlastností. Pravidlem spíše bylo, že „rotace“ plemeníků probíhala náhodně v rámci vesnice. Tím došlo za dlouhá desetiletí, možná i staletí, k vzniku krajových rázů chovů drůbeže. Měly podobný vzhled, stavbu těla a také užitkové vlastnosti. Pokud byla vesnice malá a od okolní civilizace izolovaná, docházelo díky příbuznosti ke genetickým změnám. Jak se dozvíme v dalších článcích, tento proces pomohl ke vzniku zakrslých češek. Krajové rázy se dělily podle velikosti, barvy a užitkových vlastností. Jiná slepice se chovala na jižní Moravě, jiná na Šumavě. Někde byla předností vyšší hmotnost, jinde zimní snáška.

Zlom ve starých pořádcích venkovského života lidí a jimi chovaných zvířat přišel s rozvojem dopravy, především železnice. Nevyhnul se ani chovu drůbeže. Informace o nových plemenech a pokrokových metodách v chovu drůbeže, se na českém, moravském a slezském venkově, šířily především díky literární osvětě. Podle vídeňského vzoru začal v roce 1889 vycházet časopis Kuří dvůr. Také německy mluvící obyvatelstvo vydávalo svoje chovatelské listy. Pro své národohospodářské souvislosti byl rozkvět chovu drůbeže v 19. století podporován tehdejším ministerstvem orby.  Císař František Josef si uvědomil, že české země v druhé půlce 19. století, již nejsou pouhou zemí lokajů a služek. Hlavním tahounem pokroku v císařství se stalo České království.

 K uspokojení velké poptávky po novinkách v chovu slepic sloužily nově vznikající vzorové drůbežárny.  Šlechtu, církev, sedláky, chalupníky i domkáře lákala nová dovážená plemena. Hlavní motivací jejich nákupů byla lepší užitkovost a zajímavý exteriér. Naše původní selská slepice se začala proměňovat.

Většina publikujících autorů  19. století si nastupující změnu uvědomovala. Čím více přibývalo cizích plemen, tím rychleji mizela naše domácí selská slepice. Jestliže se v minulosti formoval krajový ráz staletí, nyní k obratu stačilo pár desetiletí. Šlechtění české slepice se vydalo dvěma směry. Jeden proud zastupoval česky píšící chovatel Karel Škoda. Druhý směr byl pod taktovkou německy publikujícího autora Franze Rascheho. Původní exteriér české slepice a prvotní vzorníky byly u obou skupin hodně podobné, dá se říci, že téměř shodné. Což bylo logické, protože češka ještě nebyla ovlivněná cizími plemeny. Později došlo k rozrodu. Škoda hájil původní typ, který nakonec u nás zvítězil a chová se dodnes. Čeští Němci se vzhlédli v příbuzném plemeni s názvem východofríský racek.

Na vrub německého učitele Rasche z Pihel můžeme napsat, že v roce 1885 vydal první vzorník češky. Suchánek a Škoda ho v roce 1889 v podstatě převzal. Jako důkaz uvedeme citaci v němčině (Düringen, Geflügelzucht): „Herr Franz Rasche in Pihl, Böhmen, welcher sich jetzt des Böhmischen Landhuhnes ungemein annimmt, verlangt von demselben ganz rote oder mindestends rot angehauchte Ohrscheiben, verwirft also weisse gänzlich.“  Volně přeloženo se v citaci říká, že češka má mít červené nebo alespoň načervenalé ušnice. Pokud porovnáte další citaci německého a pozdějšího českého vzorníku, zjistíte, že tvar a velikost ušnic je uváděný u obou autorů stejný. Později Raschem prosazovaná bílá barva ušnic se na češku přenesla přílivem jižních plemen slepic.

Česká slepice v německy mluvících oblastech pod vedením Rascheho doznala od roku 1880 značné proměny. Postupně zesvětlala až probělela. Jejich vzorem, jak jsme již uvedli, byla východofríská slepice (racek). Po roce 1900 se tento typ rozšířil také do česky mluvících oblastí. Češka prosazovaná Karlem Škodou byla tehdy popelkou. Abychom si udělali představu, jaká byla česká slepice v našich chovech a výstavách na přelomu 19. a 20. století, uvedeme několik pramenů mapující tehdejší poměry.

K české slepici se vyjadřuje chovatel Čeněk Havelka z Brandýsa nad Labem. V časopise Svět zvířat (1902) v článku O české slepici se zmiňuje o exteriéru jím sebrané češky: „Kohout pochází z Čáslavska, nese na prsou pěkné kropení, jedna slípka ze Záboře, nese též pěkné perlové kropení na prsou, druhá slepička jest z Brandýsa a spíše blíží se drobné makové kropence. Krk celého kmene jest světlejší (u kohouta stříbrobílý), zadní partie převahou černé a nejsou zřetelné kropeny, ač u kohouta jasně lze stopovati, jak z pruhových per, stávají se kropená. Z toho soudím, ač zkušeností praktickou to potvrditi dosud nemohu, že naší kropenku jako variaci zříditi můžeme k Baldamusově žíhané české slepici domácí, a že jen z této pouhým přechodem povstala.“ Citaci uvádíme, abychom si udělali představu, jak se vyvíjel exteriér české slepice na přelomu 19. a 20. století. Jisté je, že popisovaná češka se oproti minulosti změnila. Díky dováženým plemenům se proměnila barva opeření, běháků, ušnic, exteriér a také tvar a užitkové vlastnosti.

Původní převažující kresba, vyskytující se okolo roku 1850, kopírovala divoké zbarvení. Častou modifikací byl ráz zlatý kropenatý. Německy byl nazývaný Mohnsperber. Pozdější chovatelé tímto názvem dále pracovali. Označovali tímto termínem slepice tečkované či žíhané. Ty vydávaly za původní ráz české slepice. K tomuto výkladu je vedl novelizovaný vzorník od německého učitele Rascheho. Ten byl ovlivněný popisem české slepice od autorů Bruno von Dürigena a Gruenhaldta. Navazovali také na informace o české slepici od německého odborníka na drůbež a ornitologii Augusta Carla Eduarda Baldamuse (1812 – 1893).

Zajímavé informace nacházíme ve Vídeňských zemědělských listech (Wiener Landwirtschaftliche Zeitung). V roce 1888 se v nich uvádí standard krajové slepice rakouské. Autor (Baldamus) uvádí, že by se měly krajové rázy v jednotlivých zemích mocnářství sjednotit. Takový nápad připomíná rozhodnutí současné Evropské unie. Již před 10 lety se v Bruselu řešily původní plemena hospodářských zvířat a jejich řazení mezi genetické zdroje. Objevili se návrhy na případnou byrokratickou redukci podobných původních rázů…Naštěstí vše zůstalo v teoretické rovině.

V článku ve vídeňských listech z roku 1888 dále najdeme zmínku o české slepici. Zasahovala prý až do Saska. Plemena severoněmecká byla češce velmi podobná. Také chovatelé z Haliče (korunní země mocnářství na pomezí dnešního Polska a Ukrajiny) uváděli, že tzv. Rascheho české slepice jsou podobné se slepicí haličskou. Otázkou zůstává, proč v tomto období došlo na tak velikém území střední Evropy ke změně původního krajového rázu většinou v barvě kopírující divokého kura na barvu probělenou s černými skvrnkami nebo žíhanou. Vlivem mohla být obliba některého plemene, která tehdejší populaci ovlivnila. Mohlo se jednat o některá plemena typu východofrýského racka.

Představu o zbarvení češek v roce 1891 si můžeme také udělat na základě informací z listů Kuří dvůr. Můžeme uvést výstavu pořádanou 14. července v Pardubicích. Vystaveno bylo 40 čísel (volier). České slepice koroptví vystavoval majitel spolku pro chov drobných zvířat a pěstitel J. Klečka, české slepice krahujcovité pěstitel J. Markalous a české slepice strakaté majitel V. Jaňura. Barev a kreseb bylo daleko více. Vzorník z roku 1889 jich uvádí 7.

Dalším zdrojem informací byla zpráva o činnosti Spolku pro chov drůbeže a ochranu ptactva v království Českém (1900). Spolek se rozhodl, že pro zvelebu české slepice a ostatních čistokrevných plemen zřídí poblíže Prahy vzorovou drůbežárnu. Na základě jednání s tehdejšími soukromoprávními korporacemi (universitates personarum) a c. k. ministerstvem orby bylo vypracování plánů a rozpočtu zadáno ředitelství odborné školy v braniborském Oranienburku. Cílem této investice mělo být pozvednutí zemského chovu drůbeže. K tomu se v listech Svět zvířat (1901) uvádí: „Smíšenci neb kříženci mají vlastnosti neustálené a proto jimi zlepšiti chatrné vlastnosti drůbeže jest nemožno. Takové nejapné křížení též zavinilo, že původní česká slepice u nás zaniká. Zachování tohoto starého kmenu a zvelebení jeho rozumnou volbou co do tvaru, velikosti a barvitosti na základě chovných pravidel, jakých shledáváme u kurů cizokrajných, jest naším úkolem.“

Zušlechtění české slepice bylo zajisté na pořadu dne. Původní češka nebyla žádná krasavice. Také užitkové vlastnosti nijak nepřekvapily. Jen chuť masa byla lepší než například u vlašky. K tomu Jan Markalous v Kuřím dvoře (1889) v článku o vlaškách uvádí: „Možno je českou slepici křížiti a to nejlépe ročního vlašského kohouta a dvouletou českou slepicí. Tím docílíme větších vajec a udržíme pěkné, chutné maso, pro které jest česká slepice, ač není velká, velmi hledána.“ O deset let později, v roce 1898 došlo k prvnímu výraznému střetu mezi českým a německým pojetím chovu české slepice. Tehdejší posuzovatelé na jubilejní výstavě v Praze svým hodnocením dali německým chovatelům jasně najevo, co si o jejich úhlu pohledu na českou slepici myslí.

V dalším článku O užitkovém chovu drůbeže stejných listů, tentokrát od Františka Suchánka, se porovnává chov naší slepice se štěpováním ovocných stromů. Autor se zabývá úskalím jižních druhů přenesených do našich krajin.  Odcitujeme jeho příměr: „Praktický štěpař pilně toho dbá, aby pláně chce ušlechtilým roubem zlepšiti, bylo pevné a vytrvalé, opatřuje si základní kmeny občasně z krajin chladných, drsných, z půdy nehrubě dobré, neboť má zkušenosť, že veškeré rostlinstvo, ze studených krajin k nám přenesené, bez obtíží se ujímá a výborně prospívá, kdežto rostlinstvo teplých pásem jen těžce přivyká a konečně úplně se zvrhá anebo hyne.“ Na příměr o rostlinách navazuje zamyšlení o tehdy dovážených jižních plemenech drůbeže: „O španělských, vlašských, francouzských a indických kmenech jest známo, že se výtečně hodí k chovu užitkovému. Kmeny tyto jsou snad nedostižitelné, pokud chovají se v krajině domovské neb podobné, jim svědčící, ale stávají se hned méně způsobilými, jakmile podléhají náhlé změně podnebí.“ Na krásná podobenství navazuje pojednání o naší české selské slepici: „Nesmíme přirovnávati českou slepici k plemenům jižním, jichž rozhodně větší způsobilosť především zakládá se v příznivějších poměrech klimatických, kteréž naší domácí slepici naprosto opatřiti nemůžeme, avšak kdybychom toho docíliti mohli, zajisté by pak velmi brzy zvýšila se i u naší domácí slepice plodnosť a způsobilosť, jakou zvířata a rostliny teplejších krajin vesměs mají.“

Autor článku, který byl zajisté také zdatným zahradníkem, se dále zabývá etologií české slepice a poukazuje na její kvality z hlediska přizpůsobení se domácímu prostředí. Na druhou stranu autor poukazuje na farizejský pohled na původní češku. V textu se dále píše: „ Co chtějí, nemají, co mají, nechtějí! Toto známé pořekadlo hodí se zcela k naší tak často ostouzené „selské“ domácí slepici české, jejíž výtečných vlastností ani si dosti nevšímáme, aniž jich dosti ceníme.“

Na závěr pojednání o české zlaté kropence si dovolíme průnik do současnosti. Týkat se bude tělesné velikosti a variability stávající populace.  Například můžeme jmenovat současnou subpopulaci získanou z dlouholetého izolovaného chovu z Ruska. Ta představuje lehčí typ češky s dobře utvářenou hlavou a zlatějším zbarvením. Existenci tohoto rázu v minulosti potvrdil předseda sboru posuzovatelů Ivan Pavel. Tento ráz (subpopulace) byl do Ruska kdysi exportován. Tam se češka po mnoho desetiletí izolovaně chovala. Dostal se také do jejich vzorníku. Odchovy byly nabízeny každoročně chovatelům v okolí Moskvy. U nás se paradoxně tento typ neuchoval. Později zanikl nebo se rozplynul v majoritní populaci. Shodou okolností se k nám tento ráz před 5 lety vrátil. Dnes tuto subpopulaci vedeme v Klubu chovatelů českých slepic samostatně. Jedná se o samostatnou linii. Označili jsme ji velkým písmenem J. Pro svoji drobnou postavu a výrazné „zlato“ v kresbě byla použita pro regeneraci sledovaných ukazatelů u malé češky.  Podrobnější informace jsme přinesli v jiném, již publikovaném příspěvku.

V dalším článku našeho seriálu po stopách krajových rázů slepic, se podíváme na spanilou jízdu Karla Škody. Ten vyrazil roku 1913, s bryčkou taženou koněm, hledat původní nepřekřížené české slepice. Nezapomeneme na dalšího „buditele“ Čestmíra Sedláka.

Text a foto: Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

Detail hlavy české stříbrné kropenky

Detail hlavy české slepice koroptví

Detail hlavy české slepice koroptví

Detail hlavy české slepice bílé

Česká slepice černá, kresba od jejího chovatele Jiřího Škopka (1975)

August Carl Eduard Baldamus (1812 – 1893), odborník na drůbež, holubářství a ornitologii

Vídeňské zemědělské listy (Wiener Landwirtschaftliche Zeitung), v nich psal dopisovatel Baldamus o krajových rázech slepic v mocnářství, zmínil se také o české slepici

Přebal knihy o domácí drůbeži od německy píšícího autora Baldamuse, vydaná byla v Drážďanech

Mapa Rakousko Uherské monarchie, v hlavním městě Vídni se již od konce 18. století konaly hospodářské a drůbežářské přehlídky

Po vymlácení obilných snopů cepy a následném prosetí se oddělilo zrno od plev.  Odpadní obilí se nazývalo zadina.

Chalupa s došky z Chouzov u Plzně ukazuje, jak vypadal selský dům v 19. století. V síni na schodech nebo žebříku, spojující přízemí a patro, dříve často nocovaly slepice.

Krajové rázy české selské slepice - Díl 3.

Kde se vzala šumavanka a oravka?

Zveřejněno v časopise Chovatel 11/2017

V předešlých článcích jsme se přenesli přes dějiny slepic a lidí až k informacím o naší původní selské slepici. Rozdělili jsme si krajová rázy podle velikosti a užitkového typu na tři velikosti. Mezi středně těžké řadíme moravskou slepici, o které jsme mluvili v minulém díle.  Do stejné skupiny řadíme ještě šumavanku. O ní bude hlavní řeč v dalších řádcích.  V krátkosti se zmíníme také o podobném plemeni oravce. Vznikla u našich sousedů na Slovensku. Také ona byla vyšlechtěná z krajových rázů. Obě plemena jsou vhodná do horských podmínek a vyznačují se dobrou zimní snáškou.  Na doplnění si zopakujeme, že představitelem lehkého rázu byla česká slepice. Malý ráz zastupovala zdrobnělá (zakrslá) češka.

Šumavanka patří, podobně jako moravská slepice, do skupiny středně těžkého typu. Jejich krevní základ byl s největší pravděpodobností společný s dnešní českou slepicí. Rozdíl mezi nimi byl především ve velikosti. Příměr k variabilitě krajových rázů zvířat můžeme najít v českém rčení, vážící se ke psům: „Každá ves jiný pes.“ S nadsázkou se dá vyslovit, že každá vesnice byla v minulosti ostrovem podobných zvířat se shodným genofondem. Podobná souvislost panovala také u drůbeže. Můžeme říci, že původní selské slepice se od sebe odlišovaly podle geograficky oddělených regionů. Na základě těchto skutečností a po konzultaci s autorem mnoha odborných příspěvků z oboru drůbežnictví Ivanem Pavlem, poukazujeme na souvislost mezi šumavankou a původní slepicí u nás chovanou od nepaměti. Dá se předpokládat, že předchůdcem šumavanky byl krajový ráz selské slepice, podobný slepici moravské. Tato myšlenka však není podložená mnoha důkazy. Zatím prokázaná historie šumavské slepice končí v dnes známých pramenech druhou světovou válkou. Ale pojďme se podívat dále do časů minulých. Již v minulých dílech jsme naznačili několik zajímavých souvislostí. V dalších řádcích se pokusíme propojit stávající a nové informace.

Určité důkazy o chovu krajového rázu v našem příhraničí přinesl její „otec“ František Řechtáček z Šlapanic u Hartmanic. Ve svém článku Obnovení šumavské slepice píše: „Na Šumavě, podle svědectví starých usedlíků, bylo rozšířené horské plemeno žluté slepice, vyznačující se otužilostí a vysokou zimní snáškou. Válečnými událostmi, zvláště odsuny Němců a osidlování příhraničí, chov drůbeže velmi utrpěl. Nikdo se neohlížel, jakou drůbež zabíjí, jen když to bylo maso. Tak zaniklo mnoho dobrých chovných kmenů naší české slepice – šumavanky, zachránilo se jen málo. Proto jsem se na vlastní pěst ujal úkolu zachránit starou českou šumavanku, které v povodí řeky Otavy říkaly „zlatuška““. Tato citace Františka Řechtáčka nám připomíná zápisky drůbežářského „otce“ naší české slepice Karla Škody, když v roce 1913 posbíral její poslední zbytky na Vysočině.

František Řechtáček v roce 1947 žádal tehdejší ministerstvo zemědělství a Český svaz zemědělství a lesnictví o pomoc při záchraně krajového rázu. Jeho žádost nebyla pro jiné naléhavé úkoly vyslyšena. Důvodem mohla být také skutečnost, že krajový ráz původní selské slepice pocházel z oblasti Sudet a byl chovaný německy mluvícími obyvateli. Obyvatelstvo německého původu bylo, za podíl na válce, v několika vlnách odsunuto.  

František Řehtáček se nenechal přístupem oslovených organizací odradit a dále pokračoval ve své započaté práci.  Nechme dál mluvit Františka Řechtáčka o svých aktivitách: „Zakoupil jsem ze zbytků zachované drůbeže typické slepice v povodí Křemelné a Vydry, na Hartmanicku, v Modravě a Kašperských Horách a začal s regenerací české slepice šumavské. V roce 1947 se vylíhla první kuřata. Nebyla ještě tak zlatově žlutá, jak je známe dnes, žlutá barva však převládala i růžicový hřeben. Do chovu byly přikříženy wyandotky, hempšírky, plymutky.“ Z předposlední věty je znát, že tehdejší ráz nebyl úplně žlutý, ale pravděpodobně nesl nějakou redukovanou vlnitou kresbu. Dá se předpokládat, že se jednalo o zlatou kropenatou. Chybou byla následná regenerace třemi plemeny. Na druhou stranu bylo dobrým počinem udržení původního typu šumavské slepice při životě.

Své první šumavanky předvedl František Řechtáček drůbežářské obci po deseti letech šlechtění. Spatřit jsme je mohli v roce 1957 na přehlídce v Plzni. Nebyly tehdy ještě žluté se zlatově lesklými závěsy krčními a sedlovými. Jejich barva byla mahagonová. Dalším krokem bylo uznání jejich vzorníku. Nové plemeno bylo uznáno usnesením PÚV ze dne 12. 9. 1965 na základě doporučení OK chovatelů drůbeže při ústředním výboru. Další novější informace o šumavské slepici jsou již poměrně známé. Proto se vrátíme zpět do hloubi starých časů.  

Abychom se mohli posunout dále do minulosti, bylo potřeba vyhledat nové informace v dostupné literatuře. Jeden překvapivý údaj jsme zveřejnili již v úvodním článku. Původní krajová slepice se před rokem 1889 chovala prokazatelně také v žlutém rázu. Na tuto skutečnost upozorňoval učitel, šéfredaktor a spoluvydavatel listů Kuří dvůr František Suchánek. To by mohl být nalezený klíč ke zbarvení šumavanky.

 Na základě odborných pojednání od Karla Škody a německy píšících autorů, můžeme potvrdit, že krajové rázy byly velmi variabilní. Je celkem logické, že předkem šumavanky byl krajový ráz původní selské slepice. Na jejím formování se podílely tvrdé horské podmínky a požadavek jejich chovatelů na kombinovanou užitkovost s důrazem na zimní snášku. Samozřejmě nesmíme zapomenout, že v první půlce 20. století byl krajový ráz silně ovlivněný moderními plemeny. Ty však nemusely mít na šumavskou slepici zásadní vliv. Většina z nich totiž pocházela z tzv. jižní větve evropských plemen. Přestože měla dobrou užitkovost a líbivý exteriér, v podhorských oblastech selhávala díky tvrdým klimatickým podmínkám. Omrzaly jim hřebeny, díky dlouhé zimě měly minimální užitkovost. Také jim chyběla potřebná ostražitost. Na Šumavě se díky specifickému prostředí udržela až do II. světové války původní selská slepice. Její po staletí prověřené „geny“ se přirozeně prosazovaly a vítězily. Jednalo se o naši šumavanku.

Podobný osud nacházíme u slovenské oravky. Ta byla vyšlechtěná také z původních krajových rázů. Domácí slepice se pářily s kohouty rodajlendek. Někdy jsou uváděné také bílé vyandotky. Také oravka má svého tvůrce, popřípadě zachránce. Jestliže češku spojujeme s Karlem Škodou, šumavanku s Františkem Řehtáčkem, k oravce patří Ing. Vasiľ Babuškin (1902 – 1973). Na jejím vyšlechtění se nepodílel sám.  Jednalo se o kolektivní dílo pracovníků Výzkumného ústavu drůbeže v Ivance při Dunaji. Oravka je mladší plemeno než šumavanka. Vznikla v letech 1951 – 1959. V některých ukazatelích existuje nápadná shoda. Obě krajová plemena byla velice dobře přizpůsobena podhorským a horským podmínkám. Barva opeření byla zčásti žlutá.  Dnes je spojuje střední užitkový typ, růžicové hřebeny, červené ušnice a barva oka. Oba rázy mají zdrobnělou verzi.

Oravka a také šumavanka  má svoji sestřenici. Jedná se o drážďanku. Jsou si velmi podobné. Drážďanka byla také vyšlechtěná na přelomu 50. a 60. let minulého století v tehdejší Německé demokratické republice (NDR). K jejímu vzniku byla použitá podobná plemena jako u oravky a zušlechtěné šumavanky. Autoři jmenují vyandotku, rodajlendku a hempšírku. U drážďanky nebyl prý výchozím plemenem krajový ráz. Přestože se v 19. století v jeho okolí prokazatelně chovala selská slepice podobná té naší.

Existují další důkazy o chovu krajových rázů v sudetské oblasti. Podobnost můžeme najít například s jiným sousedním plemenem, německou říšskou slepicí. Jedná se také o kura středně těžkého rázu s růžicovým hřebenem. Udává se u ní dobrá odolnost proti nepřízni počasí. Prvně byla vystavená v roce 1907. Uznaná byla v roce 1908. Otázkou je její původ. V některých publikacích je napsáno, že se chovala již v dobách před sjednocením německých států „železným kancléřem“ vévodou Otto Bismarckem (1815 – 1898). Jiní uvádějí, že krajový ráz při jejím šlechtění nebyl použitý. Každopádně se jedná o podobné plemeno.

Další informace vážící se k šumavance a krajovým rázům v našem příhraničí, můžeme najít v 19. století u německy píšících autorů. Můžeme jmenovat A. Beecka, W. Kleffnera a B. Dürigena. Vydávali svoje periodika o chovu drůbeže. V nich psali, že selská slepice byla v pohraničí hojně chovaná. Uváděná byla krajová česká slepice vranohlavá (Krähenhälse). Byla leskle černá. Obvěsky (dnes závěsy) měla stříbrobílé. Dalším rázem byla kresba zlatolímcí (Goldkrägen). Byla též černá, obvěsky měla zlatožluté.

Tyto kresby známe i ze současnosti. Podobné zbarvení jsme mohli obdivovat na speciální výstavě klubu v roce 2016 u malých češek. Geny pro tento ráz skrytě přežívaly v populaci češek dodnes. Po mnoha desetiletích se náhodně vyštěpily. Dle informací členů klubu jsou případy zaznamenané také vzácně v odchovu velkých češek!

 Z článků o zvířatech chovaných v 19. století můžeme vyčíst další informace. Chovatelský cvrkot v našem pohraničí., kam patřila také Šumava, se dal vysledovat až v tehdejším hlavním městě Vídni.  Pro nás byly zajímavé výstavy s expozicí drůbeže Předlitavska (rakouských držav) a Zalitavska (uherských držav). Například v roce 1890 byly v kategorii domácích plemen vystaveny vedle sebe rakouské, uherské, české, německé a štýrské slepice. Češek bylo nejvíce. Ve Vídni rádi vystavovali z národnostních důvodů naši německy mluvící chovatelé z oblasti Sudet. Hlavní město bylo pro ně oporou v pletichách s českými chovateli. Na jejich vrub si dovolíme malý povzdech. Jak jsme uvedli v úvodu, dějiny lidí jsou dějinami slepic. Díky tlaku německy mluvícího obyvatelstva z našeho příhraničí na „Schönbrunn“, nedošlo v druhé polovině 19. století k narovnání vtahů mezi Českým královstvím a monarchií a to přesto, že vládnoucí císař původně změnu přislíbil. Nedokázali jsme vyvinout stejný tlak jako uherští grófové.

K šumavance se váže ještě jedna informace. Zveřejnili jsme ji v článku již v minulosti. Za první republiky, těsně před válkou, jezdili k nám bavorští chovatelé na drůbeží trhy pořádané na pomezí jižních a západních Čech. Do hraničních částí Bavorska, především Horní Falce, si přiváželi odolné a v zimě dobře nesoucí české slepice ve zbarvení zlatém. Na tyto informace nás přivedla bavorská pamětnice, když od nás získala cca před 15 lety české zlaté kropenky. Předala nám mnoho zajímavých poznatků z tehdejších časů. Bohužel jsme tenkrát nevěnovali význam velikosti a tím možné souvislosti se šumavankou. Potvrdila pouze dobré užitkové vlastnosti a také částečně zbarvení. Její výpověď by nám dnes pomohla získat další střípky do mozaiky o původu šumavanky. Ale… Člověk míní, život mění. 

Na závěr této polemiky si dovolíme poznámku k šlechtění šumavanky. Jak jsme se zmínili, František Řechtáček („otec šumavanek“) vycházel ze slepic objevených v opuštěných německých zemědělských usedlostech. Správně si uvědomil příležitost uchovat krajový ráz slepice. Přestože tehdejší zvířata dle jeho popisu vykazovaly náznaky redukované kresby zlaté kropenaté, na cestě šlechtitelské se vydal jiným směrem. Problematické bylo jeho zušlechťování, především žlutou plymutkou.  K správnému rozhodnutí mu chyběl historický rozbor původu krajových rázů české slepice u nás. Díky těmto skutečnostem se přešlapovalo v jejím chovu mnoho let, spíše desetiletí, na místě. Chovatelé, kteří navázali na jeho odkaz, chybně prosazovali typ ovlivněný plymutkou. Až prozíravost vedoucího sboru posuzovatelů Ivana Pavla, nasměrovala šlechtění šumavanky k jejímu pravděpodobnému původu. K regeneraci se použila česká zlatá kropenka. Přilitím její krve se šumavanka navrátila do lůna našich krajových rázů, kam patří také naše jediné původní „plnokrevné“ plemeno slepic. O české slepici a jejím osudu si povíme v dalším příspěvku o krajových rázech.

Text a foto: Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Krajové rázy české selské slepice - Díl 2.

Šípková Růženka a moravská slepice

Zveřejněno v časopise Chovatel 10/2017

V předešlém článku jsme se zabývali dějinami slepic. Dostali jsme se až do roku cca 1850, kdy byl vývoj krajových rázů na svém vrcholu. Po tomto období došlo k postupnému rozšiřování nových plemen a následnému křížení s našimi krajovými rázy slepic. Tehdejší drůbežářští odborníci si uvědomovali nebezpečí, které českým plemenům hrozí. V druhé půlce 19. století se rozhořelo „národní obrození“ za záchranu naší české slepice. Přirozeným lídrem tohoto hnutí byl Karel Škoda. V dalších řádcích a dílech tohoto seriálu seznámíme čtenáře se všemi plemeny z krajových rázů povstalých. Některé se dochovaly do současnosti, některé vyhynuly. V dalším dílu se podíváme také v krátkosti k sousedům na Oravu a Ivanku při Dunaji. V těchto oblastech vzniklo slovenské plemeno oravka.

Jedním plemenem vzniklým z krajových rázů byla moravská slepice. Byla dobře přizpůsobena místním poměrům. Chovala se na poměrně velkém území. Její výskyt byl potvrzený na rázovitém Valašsku, úrodné Hané a v hlavním městě Moravského markrabství Brně. Dnes bychom moravskou slepici zařadili mezi středně těžký typ, možná s některými znaky lehkých plemen. Bohužel se nedochovala do současnosti. Někdy mezi světovými válkami se nenápadně vytratila z našich dvorů.

 V dobovém tisku se uvádí, že byla ušlechtilého vzhledu a dobré užitkovosti. Nechme nyní promluvit dopisovatele do listů Svět zvířat Karla Škodu. V roce 1901 ve svém článku věnující se výstavě v Brně píše: „Příjemně překvapeni jsme byli čtyřmi čísly domácích slepic moravských. Z nich zejména vynikal kmen p. J. Skréty 1, 10 starých a 2, 8 mladých. Z vystavených bylo patrno, že tvrzení mé, jak asi vypadala původně slepice česká kropenka, jest úplně oprávněné. My shledali jsme prozatím 3 rázy slepic a 2 rázy kohoutů. Z vystaveného materiálu patrno, že slepice česká podobala se téměř ve všem moravské. Postava slepic je prostředně vysoká, nohy olověně šedé, hřebínek malý, po většině stojatý, jednoduchý, zobák rovněž barvy olověné neb rohovité. Základní barva u všech rázů žlutá, tělo souměrné, hluboké, dorkinkám podobné. Ouška po většině čistě červené, jen tu a tam s bílým nádechem (2 slepice)“. V konkurenci 90 vystavovatelů obdržel Jan Škréta (někde psaný Skréta) na vystavené moravské slepice vyznamenání a poděkovací cenu. Získal zlatou spolkovou medaili a 10 krejcarů.

Takový popis nám zanechal Karel Škoda. V dalších článcích o moravské slepici se dozvídáme, že vynikala dobrou užitkovostí. Zbarvením kopírovala českou slepici v barvě zlaté kropenaté. Probarvení ozdob hlavy bylo shodné. Vždy červené bez nežádoucího probělení. Nohy byly u obou rázů břidlicové. Hlavní rozdíl jsme mohli nalézt ve velikosti. Dle slov Karla Škody z roku 1901 šla moravská slepice připodobnit k plemenu dorkinka. Přirovnání bylo z hlediska standardu velmi cenné. V jiných článcích chyběl údaj o velikosti.

A co vlastně o dorkince víme?  Má bohatou minulost, chovaná byla již v dobách vlády starověkého Říma. Je středního rámce. Váží až 4, 5 Kg. Svým typem představuje sice zmasilou, ale na první pohled lehkou slepici primitivnější vizáže. Dá se říci, že srovnání dorkinky a moravské slepice bylo od Škody trefné a má svojí logiku.

Dorkinka a moravská krajová slepice měly mnoho společného. Na základě získaných informací si dovolíme malé porovnání. Shodu můžeme najít v bohaté historii, v nižším postoji, dlouhém trupu, podobné linii zad, kratším silnějším krku a červeném zbarvení ušnic. Obě verze měly podobný tvar ocasu u kohoutů a barvu očí. Z rozdílných plemenných znaků vybereme pouze některé. Dorkinky, na rozdíl od našeho krajového rázu, se vyskytují s listovým i růžicovým hřebenem. Zde si dovolíme doplňující otázku a malé odbočení od tématu.

 Neměla dorkinka s růžicovým hřebenem vliv na krajové rázy v pohraničí? Musíme potvrdit, že v 19. století byla u nás poměrně oblíbená. Nabízí se souvislost mezi dorkinkou a šumavankou. Společným plemenným znakem pro obě plemena je růžicový hřeben.  Rozdíl však nalezneme v užitkovosti. Šumavanka se vyznačuje zimní snáškou. Dorkinka nese výhradně na jaře a v létě. Podobnou shodu nacházíme u všech těžších plemen, která z dorkinky vznikla.

Dalším důležitým znakem dorkinek je anatomická odlišnost. Mají o jeden prst více než naše plemena slepic vzniklá z krajových rázů. Pětiprstých plemen ve světě mnoho není. K původním pětiprstým plemenům patří ještě hedvábnička a sultánka. Dodnes nevíme, kdy k této mutaci došlo. Z hlediska krajových rázů, hlavně moravské slepice, nás zajímala genetika této anomálie. Dědění pěti prstů je neúplné dominantní. Při křížení s čtyřprstými plemeny mohou vzniknout různé varianty. Z toho vyplývá, že případné přilití krve dorkinek do našeho krajového rázu by zanechalo po mnoho generací vlohy pro pětiprstost. Z literatury víme, že tato anomálie se v našich krajových rázech, například moravské slepici, nevyskytovala. Díky těmto informacím není pravděpodobné, že by měla dorkinka větší vliv na naše plemena vzniklá z krajových rázů.

Ve stejném roce 1901, kdy Karel Škoda popsal moravskou slepici na 2. výstavě v Brně, se objevuje zajímavá výzva k záchraně českých plemen drůbeže a holubů. Shodou okolností výzva pochází z Plzně, kde se svého času chovala moravská slepice původem od Karla Škody. Plzeňský spolek vyzval v roce 1901 chovatelskou veřejnost se zajímavým provoláním. Obracel se na pěstitele českých holubů a českých slepic. Cílem této výzvy bylo zmapovat a zachránit tehdejší naše plemena. V provolání z 10. října 1901 se píše: „Jak známo, je česká slepice na pokraji vyhynutí a snad docela zmizí, poněvadž nikdo skoro neví, jak česká slepice vypadati má a mnohý pěkný kus proto někde v ústraní nepoznán hyne. Aby týž osud nepotkal i českého holuba a aby i slepici českou podařilo se ještě zachovati, usnesl se spolek náš na tom, že při listopadové výstavě dá stanoviti přesný standard českého holuba a české slepice a zjedná tak pokolením příštím jasný obraz o tom jak zvířata vyhlížela.“ V další části článku se píše: „A tu je nezbytně nutno, aby napřed zjištěno bylo, v jakém stadiu dnes se česká slepice a holub nalézají a jaké druhy v přítomné době dosud se pěstují, a jaké již vyhynuly, načež další kroky učiněny budou.“

Z této druhé citace je zřejmé, že se nejednalo pouze o jedno plemeno slepice a také jednoho „univerzálního“ holuba. Povědomost o odlišných krajových rázech byla především díky K. Škodovi, F. Suchánkovi a německému autorovi F. Raschovi veliká. Připomeneme, že představitelkou středně těžký rázu byla moravská slepice a později pravděpodobně šumavanka . Představitelkou lehkého nosného typu byla česká zlatá kropenka. Jak se v dalších dílech dozvíme, z krajových rázů vznikla také česká slepice zakrslá.

Další pramen o české slepici pochází opět od Karla Škody. Ten v periodiku Naše drůbež uvádí: „ Když přeložen jsem byl z Prahy do Pardubic, tu po dohodě s přáteli a chovateli tamními pokusil jsem se získati z Valašska slepici moravskou, která dojista byla a jest velice příbuzná naší kropence. Pokus se zdařil, ježto však se mi nedostávalo místa pro chov této svobodu a volnost milující rasy, daroval jsem kmen získaný Spolku přátel ptactva v Plzni pro nově zřízenou spolkovou drůbežárnu, která brzy zanikla a s ní i pěkný kmen slepice moravské, které velice se podobaly naším kropenkám.“ Z citace je znát, že moravská slepice neměla u nás na růžích ustláno.

O moravské slepici nacházíme ještě zmínku z roku 1929 v periodiku Rádce z Předmostí. Pochází z pera Josefa Vrbky. Jednalo se o známého publicistu, který za svůj život zveřejnil přes 1 000 odborných chovatelských článků! Ten uvádí, že se moravská slepice po první světové válce proměnila. Dle tehdejšího popisu se její barva lišila podle regionů. Oproti minulosti se změnilo především zbarvení. Barva nohou byla tehdy brčálová, podobně jako u polské zelenonožky. Stále vynikala zimní snáškou. Dala se opět přirovnat k tzv. rascheho české slepici. Barva opeření byla obyčejně tmavá, peří na krku bylo bílé kropenaté. V jiných článcích je uváděná kresba maková. Základ byl bílý s drobnými tmavými tečkami. V té době se shodný typ vyskytoval v horských vesnicích, ale také na Hané. Autor článku Vrbka vyzýval tehdejší chovatele drůbeže, hospodářské ústavy a školy, aby se pokusili o její záchranu.  Cílem výzvy bylo vychovat nové domácí plemeno, moravského původu.  Bohužel chyběla autorita a osobnost typu Karla Škody. Výzva nebyla vyslyšena.

 O moravské slepici se zmiňuje také Ing. Jan Bureš.  Jedná se o knihu Domácí chov drobných hospodářských zvířat. V kapitole chov slepic uvádí výčet československých plemen. Jmenuje velkou a zakrslou českou slepici, oravku, moravskou slepici a šumavanku. K tomuto tématu píše: „Ještě počátkem tohoto století bylo možno setkat se v odlehlých částech českých a moravských krajů s původní českou, popř. moravskou slepicí, a to v několika rázech. Karel Škoda vyhledal zbytky češek roku 1913 na Českomoravské vysočině, Čestmír Sedlák roku 1915 v Brdech.“

Na závěr vzpomínek na moravskou slepici připomeneme, že její zánik nemusí být na „věčné časy“. A jelikož v naší zemi milujeme pohádky, příměr nacházíme v jedné z nich. Moravská slepice zatím spí jako Šípková Růženka na hradě pokrytém růžovým trním. Stále čeká na životodárný polibek od svého „prince“.  Podle pohádky spala Šípková Růženka 100 let. Také „Moravská Růženka“ bude mít brzy stejné výročí. Najde se v Českém království udatný princ na bílém koni, který ji ze spánku probudí do nového života? Rozkvete opět naše moravská ušlechtilá růže?

Existuje reálná možnost moravskou slepici opravdu probudit. K regeneraci by se mohly použít vybraná plemena. Můžeme uvést českou slepici, dorkinku a možná i šumavanku. V úvahu připadá také oravka, polská zelenonožka a dánská plemena. Jejich předci měli pravděpodobně společný původ.

Na závěr povídání o moravské slepici uvedeme k tomuto tématu citaci Josefa Vrbky (1929): „Jako se v poslední době staráme o rozšíření a zdokonalení moravských a českých plemen holubů, tak bychom měli pečovat o domácí drůbež…Nezapomínejme, že pro záchranu naší moravské slepice znamená každý rok ztrátu, že je tedy potřeba pracovati okamžitě, bychom získaly a zachránili, co se dosud zachrániti může! „ Od té doby uplynulo v českých řekách zase mnoho vody, téměř 90 let.

Na závěr si tradičně dovolíme, na počest zmíněné moravské Šípkové Růženky, zveřejnit text písně našeho oblíbeného zpěváka Jiřího Schelingera. Možná se pod verši této písně začíná živý poklad z Moravy probouzet…

Ještě spí a spí a spí zámek šípkový, 
žádný princ tam v lesích ptáky neloví, 
ještě spí a spí a spí dívka zakletá, 
u lůžka jí planá růže rozkvétá. 

To se schválně dětem říká, 
aby s důvěrou šly spát, klidně spát, 
že se dům probouzí a ta kráska procitá, 
zatím spí tam dál, spí tam v růžích. 

Kdo ji ústa k ústům dá, kdo ji zachrání, 
kdo si dívku pobledlou, vezme za paní, 
vyjdi zítra za ní a nevěř pohádkám, 
žádný princ už není, musíš tam jít sám. 

To se schválně dětem říká, 
aby s důvěrou šly spát, klidně spát, 
že se dům probouzí a ta kráska procitá, 
zatím spí tam dál, spí tam v růžích. 

Musíš vyjít sám, nesmíš věřit pohádkám, 
čeká dívka dál, spí tam v růžích, 
čeká dívka dál, spí tam v růžích.

  

Josef Vrbka (1888-1964), chovatelský publicista napsal 1 000 původních článků, v roce 1929 psal o moravské slepici

Dorkinku srovnával Karel Škoda s moravskou slepicí, snímek Juraje Kafky z EV 2009 v Lipsku

Pětiprstost je neúplně dominantní. Vyskytuje se pouze u několika plemen. Dorkinky jsou také pětiprsté. Otázkou zůstává jejich spojitost s moravskou slepicí

Dorkinka na dobovém snímku z roku 1896 v časopise Kuří dvůr, dorkinky mohou mít hřebeny listové i růžicové

Moravská slepice byla chovaná ve vzorové drůbežárně v Plzni, v 19. století byl rozvoj těchto staveb podporovaný v celém mocnářství, na obrázku Sochorova drůbežárna

Moravské slepice se vystavovaly na hospodářských výstavách, první se uskutečnila v roce 1807 v zahradě hraběte Canala (1745 – 1826)

O krajových rázech slepic ve střední Evropě publikoval August Carl Eduard Baldamus

Na speciálních výstavách klubu se můžeme setkat se všemi současnými plemeny vzniklých z krajových rázů českých selských slepic

V 19. století byl chov slepic extenzivní, krajové rázy slepic často přespávaly v krovech zemědělských staveb

Krajové rázy měly zachovaný pud kvokavosti, české slepice mají kvokavost potlačenou, pokud se kvočna vyskytne, jsou dobré matky

Tabulka:

Sdělení redaktora Františka Suchánka z roku 1889 v listech Kuří dvůr o užitečnosti českých selských slepic pro hospodářství Rakousko – uherského mocnářství

Vývoz vajec od českých slepic z Rakouska (Předlitavska) pouze do Německa, v tehdejších  penězích
V roce	Cena v zlatých
1873	3 204 740
1877	7 941 648
1878	9 578 382
1879	10 312 335
1880	8 996 724
1881	9 689 724

Text a foto, Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

Krajové rázy české selské slepice - Díl 1.

Dějiny lidí jsou dějinami slepic.

Zveřejněno v časopise Chovatel 9/2017

Mnoho čtenářů bude jistě zajímat příběh české selské slepice na její dlouhé pouti do našich domovů. Cesta nebyla přímočará. Byla vroubená zajímavými událostmi a legendami. Objevili jsme mnoho nových pramenů z oblasti její historie. V následujících deseti dílech budeme průvodci po jejích stopách v dobách minulých.

 První písemné zmínky o chovu slepic na našem území můžeme najít v nejstarších záznamech. Většinou se informace týkaly různých daní a poddanských povinností. Vrchnost si tehdy nárokovala desátek v podobě vajec a jatečné drůbeže.

 V dnešní době nevíme, jak původní slepice přesně vypadala. Můžeme pouze předpokládat, že se jednalo o ráz blízký stavbou těla a zbarvením kuru bankivskému. Přerod těchto slepic v krajové rázy trval dlouhá staletí. Jejich vývoj byl ukončený kolem roku 1850. Po tomto datu došlo k dovozu moderních plemen z ostatních států Evropy, Asie a Nového světa. Tím byl nastartovaný proces neřízeného „zušlechťování“ našich selských slepic. Pokud se krajové rázy nezačaly chovat čistokrevně, postupně zanikly.

Novodobé dějiny o české slepici jsou poměrně dobře zpracované. Existuje mnoho článků o její historii, užitkovosti a chovatelských zkušenostech. Čím jdeme hlouběji do historie, tím ubývá psaného textu. Ještě 19. století přineslo zajímavé prameny v česky a německy psaných periodicích.  V 18. století jsou již informace minimální. Přesto existují různé legendy a báje o české slepici sahající hluboko do středověku. Již v předešlých článcích jsme se zmínili o dánské královně Dagmar pocházející z přemyslovského rodu a jejím věnu. Součástí měla být původní česká slepice. Také legenda o přidávání vajec českých slepic při stavbě slavného Karlova mostu přes řeku Vltavu zůstane asi navždy zastřena tajemstvím.

Abychom si propojili vzájemné souvislosti o historii chovu slepic, začneme „stavět“ z gruntu. Podíváme se do samých začátků domestikace kura. S trochou nadsázky se dá říci, že dějiny lidí jsou dějinami slepic. V Evropě provází drůbež lidská sídla přes 2 000 let.  Migrující lidské kmeny, vznik starověkých říší a válečné výpravy dobyvatelů věrně doprovázely užitečné slepice. Po dlouhá tisíciletí sloužily svým chovatelům jako zdroj obživy.

Původ hospodářských zvířat se studuje na zemědělských univerzitách, v předmětu obecná zootechnika. Z tohoto selského oboru můžeme čerpat informace o plemenech domácích zvířat, základních taxonech obecné zootechniky. V článku nás bude zajímat historický vývoj zdomácnění kura. Za přímého předka slepic považujeme kura bankivského. Podle dalších výzkumů se připouští druhý předek kur Sonneratův. Oba druhy se nacházely na začátku společné pouti slepic s lidským společenstvím.  

Abychom si udělali o původu plemen slepic jasno, dotkneme se základních směrů šíření kura na našem „starém“ kontinentu. Rozeznáváme dvě základní skupiny. První je středomořská, jinak nazývaná jižní. Často je dle historiků spojována s příchodem migrujících vojsk vojevůdce Alexandra Velikého a s válkou o Persii. Druhá skupina se nazývá severní. Přirozenou geografickou hranici mezi nimi tvoří tok Dunaje a pohoří Alp. Vymezení není samozřejmě pevné. Na pomyslné společné hranici docházelo k jejich prolínání. Tím vznikla další podskupina plemen smíšených. Jižní skupina slepic se do Evropy dostala z kolébky civilizace Mezopotámie. Typická plemena této linie najdeme v Itálii (pradávné livorno, vlaška) a ve Španělsku (minorky, španělky). Jejich společným znakem byla prvotně žlutá kůže, žluté běháky, velké hřebeny, vyšší postoj a bílé ušnice.

 Pro nás důležitější je druhá skupina tzv. středoevropská (severní). Do ní patří naše původní krajové rázy. Do této části Evropy se slepice dostaly společně při stěhování národů z východní Evropy a Asie. Jednalo se nejdříve o kmeny Keltů a Germánů a později Slovanů. Plemena slepic vzniklá v tomto regionu mají společné znaky. Můžeme uvést většinou neklopené středně velké hřebeny, menší laloky a převážně červené ušnice. Důležitým rozlišovacím znakem byl postoj. Uvádí se středně vysoký, až nižší. Do této skupiny patří například česká slepice, durynský vousáč („vousatá forma české slepice“), polská zelenonožka a štýřanka. Ze západoevropské podskupiny můžeme uvést dánské a drentské slepice (spřízněné s češkou starou legendou) a mnoho dalších plemen z Holandska a Frýska. Výčet společných znaků u jednotlivých plemen není vždy ve všech ukazatelích shodný. Například polská zelenonožka má jinou barvu nohou a štýřanka má bílé ušnice a chocholku. Problematikou domestikovaných forem ptáků se v minulosti zabýval Prof. Ing. Dr. Dalibor Povolný DrSc. z VŠZ v Brně. Publikoval také v časopise Chovatel.

Opusťme nyní dějiny lidí a slepic a pojďme se podívat na historické prameny vážící se k problematice krajových rázů naší původní slepice.  Jejich výskyt se dá z geografického hlediska umístit do zemí Českého království. Pro ty čtenáře, kteří ve škole zrovna chyběli, když se v dějepise probíralo Království české, připomeneme, že mapujeme oblast včetně markrabství Moravského a Rakouského Slezska. Je třeba říci, že chov původní selské slepice zasahoval i do zahraničí. Můžeme uvést Německo, dnešní Polsko a Horní Uhry (Slovensko)

Jak jsme se v úvodu zmínili, drůbež chovaná ve střední Evropě měla řadu společných znaků. Jednalo se o bílou barvu kůže, červené ušnice a břidlicovou barvu běháků. Jiná situace panovala u zbarvení opeření. Publikující autoři v 19. století uvádějí, že naše původní selská slepice byla velice variabilní. Důkazem může být první vzorník české slepice zveřejněný v listech Kuří dvůr. Obsahoval 10 hodnotících pozic.  Autor František Suchánek jmenuje v roce 1889 barvu koroptvovitou, kukačkovitou, bělavou, černou a černou s bílými obvěsky (závěsy). S ohledem na původ šumavanky je zajímavé uvedení ještě barvy žluté.

 Na stať o vzorníku navazuje článek, kde se Suchánek zabývá připomínkami jurorů (posuzovatelů) a vystavovatelů. Poukazuje na skutečnost, že tehdejší selské plemeno je v několika pozicích variabilní. Cituje také užitkové vlastnosti české slepice ze starší česky a německy psané literatury. V další části článku poukazuje na primitivnost selské slepice v porovnání s dováženými ušlechtilými plemeny. Pro lepší pochopení stavu krajových rázů odcitujeme k tomuto tématu přímo autora Františka Suchánka: „Pokládáme právě tuto drůbež (českou) za původní, ale zanedbanou, která se ovšem nehonosí oněmi vlastnostmi, jakými se jedině racionálně chovaná drůbež (ušlechtilá) honositi může. Zušlechťme tuto zanedbanou drůbež a budeme pak zajisté míti onu českou slepici, kterou hledáme. Bude - li slepice podle našeho vkusu, nevím.“

Z této citace je zřejmé, že původní selská slepice představovala primitivního kura chovaného extenzivním způsobem. Byla hodně variabilní a také užitkovost dle jeho slov pokulhávala. Navíc se zemský, regionálně ustálený chov postupně měnil v závislosti na přílivu krve ušlechtilých plemen. Běžní chovatelé si na českém venkově modelovali českou slepici dle vlastního úsudku. Jejich motivací byla užitkovost a líbivé zbarvení. V později zveřejněných článcích češka probělovala a strakatěla. Ušnice zesvětlala, změnila se barva běháků. Některé popisy a vyobrazení češky jsou až úsměvné. Jednoduše řečeno, jednalo se o neřízenou lidovou tvořivost. Vrcholem nepochopení správného standardu českých slepic bylo možné vidět na květnové hospodářské výstavě v v roce 1913 v Praze. Severočeští Němci předvedli české slepice připomínající křížence vlašky s minorkou. To byla poslední kapka pro Karla Škodu. Ten rok vyrazil s bryčkou po „zbytcích druhdy slavné slípky.“ 

Abychom byli objektivní, je třeba říci, že o češce publikovali také němečtí chovatelé ve svých listech. A dříve než začal vycházet první český časopis Kuří dvůr. Němečtí chovatelé z bývalých pohraničních oblastí (někdy nazývaných Sudety) měli svoje vidění ideálu české slepice. Nejvýraznější osobností byl učitel, publicista a jejich nadšený chovatel Franz Julius Rasche z Pihel u Pirkšteina (Boru v Čechách). Z publikovaných článků vyplývá, že byl zdatným chovatelským odborníkem. Ještě v roce 1885 prosazoval v německé literatuře češku s červenými ušnicemi. Na rozdíl od některých českých chovatelů se nebránil její postupné proměně. Později prosazovaný standard představoval již českou slepici téměř bílou s bílými, maximálně lehce pročervenalými ušnicemi. Jak správně argumentoval Karel Škoda v článku vydaném v časopisu Svět zvířat (1902), jednalo se o češku, ve zbarvení blízké slepici, tehdy nazývané východofrýžká.

 Nutno dodat, že mezi českými chovateli a německy mluvícími obyvateli, panovala veliká národnostní rivalita. V zemích koruny České (pravopis rakouskouherský) vznikaly spolky ryze české a ryze německé. Podobná situace panovala v chovatelské  literatuře a vydávaných listech. Vedle sebe existovaly dva tábory chovatelů, Češi a Němci. V literatuře se setkáváme také s chovateli židovského původu (mojžíšského vyznání). Na základě těchto informací můžeme říci, že do německého a českého šlechtění české slepice zasáhla vzájemná rivalita. Jednotlivé spolky se proti sobě vymezovaly z nacionálního hlediska. Na základě těchto skutečností není podobnost Raschovo vidění češky a německé „východofrýžské slepice“ náhodné. Němečtí chovatelé založili dokonce svůj klub chovatelů českých slepic (Klub der böhmischer Landhuhnzüchter). V roce 1908 vydali také její aktuální standard. Zahrnoval všechny chované odrůdy selské slepice v sudetské oblasti.

Karel Škoda v již zmiňovaném článku poukazoval na své výzkumy chovu drůbeže v 15. -18. století. Svým bádáním se snažil dokázat, že správná kresba tehdejší češky vycházela z divokého zbarvení. Světlou probělenou barvu nepovažoval za původní. Cituje, že se u nás tehdy chovaly „kaury v barvy koroptvy.“ Což je celkem logické vzhledem ke zbarvení kura bankivského.

A kam budou směřovat další řádky? Dosavadní publikované články o české slepici, od poloviny 19. století po současnost, se věnovaly především jejímu zbarvení a užitkovosti. V další části článku se podíváme na českou slepici z jiného úhlu pohledu. Uvedeme velikost. Tím bychom chtěli připravit podklady pro navazující další díly.  V nich se budeme zabývat původem všech našich plemen povstalých z krajových rázů.

Existuje určitě mnoho otazníků při hodnocení původních selských plemen z hlediska velikosti a plemenného typu. Na základě dosavadních poznatků získaných z odborné literatury, se pokusíme o jejich analýzu a vyhodnocení. Od publikujících autorů víme, že původní krajové rázy selské slepice byly z tohoto hlediska velmi variabilní. Existovaly informace o třech velikostech. Můžeme jmenovat užitkový typ střední až velký, prezentovaný moravskou slepicí a možná také šumavankou. Lehký typ představovala česká zlatá kropenka. Posledním rázem byla malá češka, dnes nazývaná zdrobnělá.  Rozbor začneme od největšího užitkového typu. V příštím článku přineseme informace o moravské slepici.

Dánská slepice, zakoupená klubem pro regeneraci koroptvího rázu. Toto plemeno spojuje s češkou stará legenda.

Zdeněk Baše je v současné době jediným chovatelem češky v barvě koroptví

obrázek 3

Vyobrazení české slepice v Životě zvířat podle představ německy píšícího publicisty učitele Franze Juliuse Rascheho z Pihel (Severní Čechy)

obrázek 4

Plemenné skupiny slepic s vyobrazením české slepice jako zástupce lehkých plemen, z knihy Dr. Ing. Václava Kálala a Ing. Jana Bureše

obrázek 5

Kur bankivský (Gallus gallus) a kur Sonneratův (Gallus Sonneratii) jsou pokládaní za předky domácího kura. Vyobrazení v Drůbežnických listech 1904

obrázek 6

Hlavy kohoutů lehkých plemen slepic, kam patří česká zlatá kropenka, (Kálal, Bureš)

obrázek 7

obrázek 8

obrázek 9

obrázek 10

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Speciální výstava českých slepic s expozicí šumavanek - 2016

Vážení přátelé, chovatelé a návštěvníci výstavy

dovolte mi v editorialu katalogu, abych Vás přivítal na speciální výstavě Klubu chovatelů českých slepic s expozicí šumavanek. Přehlídka se koná v areálu místního spolku ČSCH v Týništi nad Orlicí. Předvedeno bude přes 200 kusů drůbeže. Tradičně nejpočetnější zastoupení budou mít české slepice zlaté kropenaté. Velké češky můžeme obdivovat ještě v rázu stříbrném kropenatém. Tento ráz má svoji skupinu ctitelů, která se v posledních létech může pochlubit dobrými výsledky.

Velkým překvapením je expozice zdrobnělých češek. A to nejenom z hlediska počtu vystavených zvířat, ale především předvedených barevných rázů. Je vidět, že se mezi jejich ctiteli nacházejí nadějní šlechtitelé. Navazují na tradici vzniklou před 10 léty, kdy hlavním propagátorem nových kresebných rázů byl Mirek Mašata.

Již tradičně můžeme na výstavě vidět několik jedinců našeho druhého plemene šumavanky zlaté stříkané. Zajímavou kolekci z hlediska počtu zvířat předvedli chovatelé zdrobnělého rázu.

Závěrem bych chtěl připomenout, že česká slepice patří mezi naše původní krajové plemeno. Uvádí se, že byla zregenerovaná v roce 1913 chovatelem a redaktorem Karlem Škodou. Při bádání ve starých chovatelských periodicích z 19. století byly nalezeny nové zajímavé informace. V časopise Kuří dvůr byl v roce 1896 vydaný pravděpodobně první vzorník plemen drůbeže u nás tehdy chovaných. Obsahoval také vzorník české slepice. Zajímavostí byl také popis krajového plemene chovaného v Moravském markrabství (1182-1918). Byl podobný češce a autoři ho nazývali moravská slepice. Úplnou novinkou je objevení vzorníku české slepice z roku 1889. Je zajímavé, že tento zatím nejstarší objevený vzorník má nejvíce společných ukazatelů se současným vzorníkem. Později zveřejněné vzorníky pravděpodobně kopírovaly změnu české slepice po přílivu tehdy dovážených nových plemen.

Vážení návštěvníci a ctitelé české slepice a šumavanky, doufáme, že výstava v Týništi nad Orlicí splní vaše očekávání a najdete cestu na naši přehlídku i v budoucnosti.

Katalog speciální výstavy češek s expozicí šumavanek nalezmete ke stažení ZDE.

 

text: Aleš Bukovský

Speciální výstava českých slepic s expozicí šumavanek - 2013

V neděli 20.října 2013 proběhla v areálu ZO ČSCH Týniště nad Orlicí speciální výstava Klubu chovatelů českých slepic,našeho národního plemene.Pro milovníky drůbeže přinášíme katalog z výstavy a fotogalerii.

Katalog speciální výstavy češek s expozicí šumavanek ke stažení ZDE.